Článek
Byl leden 1952. V pardubické ženské věznici panoval mráz, betonové zdi páchly vlhkostí a dozorkyně se střídaly v úzké chodbě, kde se ozývaly kroky a křik. V jedné z cel ležela žena, vyčerpaná, ztýraná, těhotná. Když začaly porodní bolesti, odvedli ji na ošetřovnu. Dítě, které přivedla na svět, bylo živé, zdravé, krásné. Ukázali jí ho na několik vteřin. Druhý den ráno zmizelo.
„Řekli mi, že je odvezeno do péče státu. Že prý se o něj postarají,“ vzpomínala po letech. Nikdo jí neřekl kam, nikdo jí nedal žádný papír. Jen ticho a bezmoc. Takových žen byly desítky, možná stovky.
Dveře jedné z cel po letech
Ženy, které rodily za mřížemi
V padesátých letech se v Československu rozjel stroj totality naplno. Státní bezpečnost (StB) zatýkala nejen muže, ale i jejich ženy, sestry či přítelkyně. Kdo měl špatný původ, modlil se, nebo se jen zmínil o nesouhlasu s režimem, nešel soudruhům na ruku, nebo se špatně podíval na soudružku domovnici mohl skončit ve vězení. A právě mezi těmito ženami byly i těhotné.
Věznice na Pankráci, v Pardubicích, Minkovicích či Opavě měly malé ošetřovny, kam se těhotné převážely k porodu. Žádné soukromí, žádná rodina, žádné citlivé zacházení. Jen světlo lampy, pach dezinfekce a železná postel. Porodní báby pracovaly v nelidských podmínkách. Některé pomáhaly jak mohly, jiné plnily rozkazy. Po porodu matku odvezli zpět do cely. Dítě? To většinou neviděla nikdy.
Zbraň proti mateřství
Odebírání novorozeňat nebyla náhoda. Historici dnes mluví jasně, šlo o promyšlenou formu nátlaku. Ženám se říkalo, že uvidí své dítě, pokud podepíší přiznání, udají spolupracovníky, přiznají „vinu“.
Slíbili mi, že když podepíšu, dovolí mi dítě pochovat. Nepodepsala jsem.
V mnoha případech se matky po letech dozvěděly, že dítě „zemřelo,“ bez dokumentů, bez hrobu, bez důkazu. Jiným bylo řečeno, že dítě žije v ústavu, ale nesměly se s ním setkat. Některé děti byly předány do adopce, často do rodin loajálních režimu. Dítě dostalo nové jméno, nový rodný list, nový osud.
Příběh, který se nesmí zapomenout
Helena z jižních Čech byla mladá, když ji zatkli. Pomáhala převádět lidi přes hranice. V roce 1952 porodila dceru, tu jí druhý den odvezli. Dceru našla až o více než třicet let později, díky dobrovolníkům z disentu.
„Objímala jsem cizí ženu. Moji krev, ale jiný život,“ řekla v dokumentu Olgy Sommerové Dcery 50. let.
Podobných příběhů je v archivech Ústavu pro studium totalitních režimů a projektu Paměť národa desítky. Jen málokterý má šťastný konec.
Ztracené jméno, ztracený život
Po roce 1989 se začaly ozývat ženy, které chtěly vědět, co se s jejich dětmi stalo. Jenže dokumentace byla zničena nebo pozměněna. Mnohé stopy končí v kojeneckých ústavech v Kolíně, Hradci Králové, Olomouci a Praze.
Přesný počet odebraných dětí se nikdy nepodařilo zjistit. Odhady hovoří o několika stech případech, možná i více.
Tento zločin zůstal dlouho beze jména. Nikdo nebyl potrestán. Nikdo se oficiálně neomluvil.
Mlčení, které bolí dodnes
V době, kdy stát prohlašoval, že chrání rodinu a dítě, bral ženám to nejcennější, jejich mateřství. V dopisech, které se dochovaly, ženy píší, „Neberte mi ji. Dovolte mi alespoň ji vidět. Jsem matka, ne nepřítel.“
Tyto hlasy se ozývaly desítky let z ticha. Dnes jsou součástí výstav, dokumentů a archivů. Ale pro mnohé z těch žen už bylo pozdě.
Neviditelné oběti režimu
A právě to je možná největší tragédie padesátých let. Nebyly to jen popravy a lágry. Byla to tichá válka proti mateřství, vedená v porodních sálech a vězeňských celách.
Odebírání dětí vězeňkyním bylo součástí systému, který chtěl ženy zlomit. Šlo o způsob, jak zničit nejen jejich svobodu, ale i jejich budoucnost.
Paměť, která zůstává
Dnes se o těchto událostech mluví víc než kdy dřív. ÚSTR i Paměť národa shromažďují svědectví, která ukazují, že za každou statistikou stála konkrétní žena, konkrétní dítě. A někde tam, mezi řádky, stále čeká odpověď, Kam zmizela ta, kterou jsem porodila?
Blažek, Petr.
Ženy za mřížemi padesátých let. Historická revue, 2012, č. 4–5.
---
Sommerová, Olga.
Dokument Dcery 50. let, Česká televize, 2011.
