Článek
Silnice z Mnichova do Steinhöringu se vine mezi kopci, loukami a borovicovými háji. Kraj, který dnes působí tak poklidně, byl kdysi svědkem událostí, z nichž dodnes mrazí.
Na okraji obce, obklopen zahradou a vysokými stromy, stojí starý dům. Lidé mu říkali Hochland. „Vysoká zem“. Název, který měl znít hrdě. Ale ve skutečnosti se za těmi zdmi odehrávalo cosi, co se slovy těžko popisuje.
Zrození domu pro „čistou krev“
Psal se rok 1936. Říše se chystala hostit olympiádu a svět měl obdivovat německý pořádek, krásu, sílu a zdraví.
V téže době Heinrich Himmler – muž, jehož chlad připomínal ocel, založil organizaci Lebensborn e. V.: „Pramen života“.
Oficiálně šlo o charitativní spolek na podporu matek a dětí. Ve skutečnosti to byl přísně řízený eugenický projekt SS, jehož cílem bylo zvýšit počet „rasově hodnotných“ dětí.
A právě ve Steinhöringu vznikl první dům tohoto druhu, Heim Hochland. V jeho čele stála důstojnice SS Inge Viermetz, jedna z mála žen ve vysokém velení, která věřila, že z těchto zdí vyjdou budoucí vůdci nového světa.
Na první pohled bezpečí, ve skutečnosti stroj
Budova byla vzorně udržovaná. Bílé zdi, květinové záhony, dětské postýlky s vyšívanými peřinkami.
Ženy, které sem přicházely, se na chvíli mohly cítit v bezpečí. Venku zuřila válka, ale tady panoval klid. Sestry v bílých pláštích, teplé jídlo, pravidelný režim.
Jenže za tím klidem byl precizní systém. Každá matka byla zapsána, změřena, přezkoumána. Měřila se lebka, délka nosu, barva očí. Zjišťoval se původ – do třetí generace zpět.
Kdo neprošel, byl odmítnut. Kdo prošel, byl chválen jako „nositelka čistoty“.
Některé ženy sem poslali přímo důstojníci SS, otěhotněly mimo manželství a měly porodit „v utajení“. Jiné přišly dobrovolně, okouzlené představou, že jejich dítě bude patřit mezi „elitu“. Ale většina z nich nevěděla, že se jejich dítě stane majetkem státu.
Matky beze jmen, děti bez minulosti
Když přišel den porodu, ženy odváděli do chladné místnosti s bílými kachličkami. Lékaři SS pracovali mlčky, stroze, přesně. Když se ozval první dětský pláč, jedna ze sester dítě zabalila, odešla a už se nevrátila.
„Nebojte se,“ říkaly matce. „Vaše dítě je v pořádku. Postaráme se o něj.“
Mnohé ženy ho už nikdy neviděly.
Dítě dostalo nové jméno, německé, „čisté“, přijaté. Bylo přiděleno k adopci loajální rodině SS. Ty, které se pokusily vzdorovat, čekal psychický nátlak. Některé se pokoušely utéct, jiné si dítě zoufale braly do náručí a odmítaly ho vydat. Záznamy uvádějí i případy, kdy byly ženy násilím odděleny od novorozeněte.
Továrna na děti
Dům Hochland fungoval dokonale. Každý den se rodily děti, modrooké, světlovlasé, „vzorové“. Bylo jich tolik, že personál musel vybudovat další dětské oddělení. V roce 1938 už měl dům kapacitu pro více než sto dětí a padesát matek.
Vše muselo být dokonalé.
Postýlky byly řazeny v přímých řadách, podlahy se třpytily. Každý úsměv dítěte se zapisoval, každé zaváhání matky sledovalo. Byla to továrna na život, chladná, přesná, nelítostná.
Za války se sem přivážely i ženy z okupovaných zemí. Pokud měly „správné rysy“, mohly rodit v Hochlandu. Dítě zůstalo, matka se často ztratila v anonymitě. Z některých se později staly oběti, z jiných jen prázdné zápisy v archivech.
Konec říše a začátek ticha
V dubnu 1945 do Steinhöringu dorazili Američané. Našli opuštěnou budovu, několik sester a více než šedesát kojenců, kteří leželi v postýlkách, bez dokladů, bez minulosti. Dokumenty byly spálené. Na stolech ležely jen hromady popela a roztrhané rodné listy.
Mnoho z těch dětí později vyrostlo v adoptivních rodinách, aniž tušily, odkud pocházejí. Teprve o půl století později, když se otevřely archivy, začali hledat pravdu. Někteří zjistili, že jejich biologické matky byly z Norska, z Polska či z Československa.
Jeden z mužů, který se narodil právě v Hochlandu, později napsal.
Když jsem poprvé stál před tou budovou, cítil jsem zvláštní tíhu. Bylo to místo, kde jsem přišel na svět a zároveň kde mě okradli o matku i minulost.
Dům, který si všechno pamatuje
Dnes Dům Hochland stále stojí. Slouží jako zařízení sociální péče, domov pro postižené. Nikde nenajdete ceduli „Lebensborn“. Jen malá pamětní deska připomíná, že tady se kdysi rodil život podle měřítek nenávisti. A přesto, když se tam zastavíte, ucítíte zvláštní chlad. Jako by se vzduch naplnil ozvěnou dávných nářků i dětských hlasů.
Zdi, které kdysi slyšely rozkazy SS, teď slyší smích dětí, které se učí znovu žít.
Je v tom jistá spravedlnost. Dům, který byl postaven, aby vyráběl „čisté lidi“, dnes pomáhá těm, kteří potřebují soucit.
Dům Hochland.
Místo, kde se zrodil život i bolest. Místo, které připomíná, že i láska k dítěti se dá zneužít, když se z ní vytrhne lidskost.
https://www.georgepublishing.cz/kniha/domov-hochland/
