Článek
Tak jsem si zase jednou řekl, že nikam nepojedu. Člověk má doma teplo, lednici plnou jídla a postel, která ho nikde netlačí. Jenže vydržte to, když za oknem svítí sluníčko a od lesa táhne ta známá vůně jehličí. To se pak těžko sedí doma.
„Ty seš fakt nepoučitelnej, Buřte,“ povídám si, když ze skříně vytahuju starou usárnu. No jo, jsem. Záda mě pobolívají, kolena si občas dělají, co chtějí, ale jakmile se přede mnou otevře lesní cesta, je všechno tak nějak snesitelnější. Aspoň do prvního pořádného kopce. Tam už člověk zase vzpomíná na všechny ty chytráky, kteří tvrdí, že pohyb prospívá zdraví.
Vyrážím do Českého ráje, do kraje, kde se člověk nemusí dlouho rozhlížet, aby našel něco pěkného. Kousek od hradu Kost a údolí Plakánku se rozkládá krajina plná skal, borovic a lesních zákoutí. Cesty se tu kroutí mezi stromy a občas se otevře výhled, kvůli kterému stojí za to na chvíli zastavit.
Skalní sklepy - hrad Kost
A právě tady, v širším okolí údolí Žehrovky, má své místo i stará trampská osada Ell Torro. Když se řekne trampská osada, vybaví se mi srub někde mezi stromy, pár kamarádů a večer, který nikdo nemusí plánovat na minuty. Jeden něco kutí, druhý chystá dřevo a třetí se tváří, že všechno řídí. Přitom většinou jen překáží. Ale bez takových kamarádů by to snad ani nebylo ono.
Představuju si, jak tu kdysi chlapi stavěli svůj srub. Žádné velké pohodlí, žádné velké návody . Dřevo se muselo připravit, všechno odpracovat vlastníma rukama a na spoustu věcí přijít po svém. Když se něco nepovedlo, nezbývalo než to předělat. A když se dílo podařilo, bylo na co vzpomínat.
Taková osada totiž není jen pár prken schovaných v lese. Je to místo, kam se člověk těší kvůli lidem. Kvůli tomu, že přijde a nemusí ze sebe dělat někoho jiného. Může být zamlklý, může si zanadávat na počasí a může celý večer poslouchat, aniž by musel říct jediné moudré slovo. To já umím docela dobře.
Když pokračuju cestou, slunce se opírá do korun borovic a mezi kmeny se povaluje příjemný stín. Pod nohama křupe jehličí, někde zapraská větev a z houští se ozve pták, který má očividně potřebu komentovat celý můj vandr.
Český ráj
„No jo, kamaráde, taky bych radši seděl na větvi než se táhl s batohem,“ zamumlám směrem do lesa..Odpověď samozřejmě nepřijde. Aspoň ne taková, které bych rozuměl.
Člověk si při takovém putování vzpomene na spoustu věcí. Na kamarády, se kterými už dlouho nebyl na cestě, na večery u ohně i na výpravy, při kterých se všechno pokazilo, a právě proto se na ně vzpomíná nejraději. Někdy se člověk směje ještě po letech, když si vybaví, jak se z obyčejného výletu stalo malé dobrodružství.
A pak jsou chvíle, kdy není potřeba vzpomínat vůbec na nic. Jen jdu, poslouchám les a nechávám myšlenky, ať si běží, kam chtějí.
Kolem Kosti a Plakánku je pořád co objevovat. Člověk může vyrazit za hradem, projít se údolím nebo si jen najít klidnou cestu mezi stromy. A někde v téhle krajině se člověku připomene i Ell Torro, osada spojená s lidmi, kteří měli les a kamarádství rádi natolik, že si tu vybudovali vlastní zázemí.
Samozřejmě, podobná místa nejsou žádná veřejná atrakce. Když se někde pohybuju, respektuju soukromí a pravidla, která tam platí. Do lesa se přece nechodí proto, aby po člověku zůstala hromada odpadků a rozšlapané okolí. Stačí se dívat, vnímat a nechat místo takové, jaké jsme ho našli.
Odpoledne se pomalu přehoupne do večera a mně začíná docházet, že bych se měl vydat zpátky. Nohy už toho mají dost a záda mi dávají najevo, že by taky ráda něco řekla.
„Tak dost, Buřte. Zítra budeš zase nadávat, že tě všechno bolí.“ Jenže už teď vím, jak to dopadne. Pár dní budu doma brblat, že už nikam nejdu. Pak se podívám z okna, ucítím vůni lesa a zase začnu hledat batoh.
Protože člověk může mít pohodlnou postel, teplou kuchyň a všechno pěkně po ruce, ale některé věci mu doma prostě chybějí. Třeba ten okamžik, kdy se les otevře před vámi a vy víte, že teď nemusíte vůbec nic.
A když se k tomu přidají kamarádi, pár obyčejných slov a večer, na který se nikdo nedívá na hodinky, je to vlastně všechno, co potřebuju. Tak se mějte, kamarádi. Já už radši nebudu slibovat, že nikam nepojedu. Stejně by mi to nikdo nevěřil.
A jestli někde na cestě potkáte starého bručouna s batohem, který si pod vousy stěžuje na kopec, klidně ho pozdravte.
Možná budu mít řečí jako stará rádio stanice, ale na jedno „Ahoj!“ odpovím vždycky rád.
Buřt
