Hrad Pecka. Příběh šlechtice, který poznal svět a skončil na Staroměstském náměstí

Některá místa si prohlédnete, uděláte pár fotografií a jedete dál. A pak jsou taková, kde se člověk na chvíli zastaví a začne přemýšlet, kdo tu kdysi žil, kudy chodil a jaké příběhy by mohly vyprávět staré kamenné zdi. Právě taková je Pecka, hrad nad stejnojmenným městečkem v Podkrkonoší. Jeho silueta se zvedá nad střechami domů a okolní krajinou, která láká k toulání. Za dobrého počasí se odtud otevírají výhledy směrem ke Krkonoším. Lesy, kopce a klid zdejšího kraje vytvářejí příjemný kontrast k rušným turistickým místům.

Jenže Pecka není jen o výhledech a romantických zákoutích. Je také domovem příběhu muže, který se vydal až do Svaté země, poznával vzdálené kraje, skládal hudbu a psal knihy. Přesto jeho život skončil tragicky na Staroměstském náměstí v Praze. Jmenoval se Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic.

Když se procházíte hradem, snadno si představíte, jak odlišně muselo tohle místo vypadat před několika staletími. Místo návštěvníků se po nádvoří pohybovali služebníci, zbrojnoši a lidé, kteří se starali o každodenní chod sídla. Z koní se ještě kouřilo po cestě a za hradními dveřmi čekala práce, která nikdy nekončila. První písemná zmínka o Pecce pochází z roku 1322. Původně šlo o středověkou pevnost, která se postupně měnila podle potřeb svých majitelů. V 16. století získávala renesanční podobu a právě na počátku následujícího století se její osudy spojily s Kryštofem Harantem.

Dnes už z hradu nezůstalo všechno, co tu kdysi stálo. Část budov zničil požár a další staletí přinesla chátrání. Právě proto mají zdejší zdi zvláštní kouzlo. Nejsou dokonalou kulisou, ale připomínkou času, který se na nich podepsal. Člověk tu nemusí dlouho přemýšlet, aby si uvědomil, jak pomíjivá je lidská sláva. A přesto některé příběhy přetrvají mnohem déle než domy a paláce, v nichž se odehrávaly.

Kryštof Harant nebyl šlechtic, který by celý život zůstal za zdmi svého panství. Zajímal se o hudbu, literaturu, politiku i vzdálené země. Byl vzdělaný, zvídavý a měl odvahu vydat se na cestu, která tehdy nebyla ničím jednoduchým. Roku 1598 vyrazil se svým švagrem Heřmanem Černínem z Chudenic do Svaté země a Egypta. Do Benátek cestovali po souši, potom pokračovali lodí přes Středozemní moře. Navštívili Jeruzalém, poznávali místa spojená s biblickými příběhy a vydali se také do Egypta a na Sinajský poloostrov.

Zkuste si představit, co taková cesta obnášela. Žádné pohodlné spojení, žádné mobilní telefony, žádná jistota, že další den dorazíte tam, kam jste plánovali. Jen neznámé kraje, dlouhé přesuny, nebezpečí a touha poznat svět, který člověk dosud znal především z vyprávění. Harant si své zážitky nenechal jen pro sebe. Zapsal je do rozsáhlého cestopisu, který vyšel roku 1608. Díky němu mohli tehdejší čtenáři nahlédnout do zemí, které pro ně byly nesmírně vzdálené.

A tím jeho cestovatelské dobrodružství neskončilo. Později se vydal také do západní Evropy a navštívil mimo jiné Španělsko, Francii a tehdejší španělské Nizozemí. Když dnes stojíme na Pecce a díváme se do zdejší krajiny, můžeme si představit, že právě sem se vracel muž, který poznal tolik vzdálených míst. Z rušných měst a cizích zemí zpět mezi kopce, lesy a známé cesty Podkrkonoší.

Harant nebyl jen cestovatel. Byl také hudebním skladatelem a jeho duchovní skladby se dochovaly dodnes. Patřil k výrazným osobnostem české renesanční kultury. Při prohlídce hradu se člověk může na chvíli zasnít. Představit si místnost osvětlenou svícemi, zvuk hlasů nesoucí se podél kamenných stěn a večer, kdy venku pomalu padá tma.

Samozřejmě nevíme, jak přesně vypadaly jednotlivé Harantovy dny. Ale víme, že jeho život nebyl jen o politice a cestách. Byl také o umění, přemýšlení a touze něco vytvořit. Dnes si jeho svět můžeme přiblížit při prohlídce Harantovského paláce. Uvidíme historické interiéry, pracovnu, rytířský sál i černou kuchyni. Ve sklepení pak poznáme méně vznešenou, ale neméně důležitou stránku života na hradě, zásobování, uchovávání potravin a každodenní provoz.

Právě takové detaily mám na starých hradech rád. Připomínají, že za vznešenými příběhy šlechty stál obyčejný život, práce a starosti, které se od těch dnešních v mnohém nelišily.

Harantův osud nakonec neukončila nemoc ani nebezpečná cesta. Zasáhla do něj politika. Zapojil se do stavovského povstání proti Habsburkům a roku 1619 velel dělostřelectvu při tažení na Vídeň. Po porážce českých stavů na Bílé hoře v listopadu 1620 se ocitl na straně poražených.

Dne 21. června 1621 byl v Praze na Staroměstském náměstí popraven spolu s dalšími 26 odsouzenými. Je zvláštní pomyslet na to, jak rozdílné světy se v jednom životě potkaly. Muž, který poznával vzdálené země, psal o svých cestách a skládal hudbu, skončil v jedné z nejtragičtějších kapitol českých dějin.

Když se dnes procházíme po jeho hradě, nemusíme si představovat jen slavnostní hostiny a život šlechty. Za těmito zdmi se odehrávaly také chvíle nejistoty, obav a rozhodnutí, která měla dalekosáhlé následky.

Po Harantově smrti získal Pecku Albrecht z Valdštejna a roku 1626 ji daroval kartuziánům z Valdic. Hrad později ztrácel svůj význam a v roce 1830 jej těžce poškodil požár. Z někdejšího sídla zůstala zřícenina. Naštěstí se Pecka dočkala záchrany. Roku 1921 ji získala obec a začaly práce, díky nimž si dnes můžeme část její historie prohlédnout na vlastní oči.

Pecka však není jen příběhem dávného šlechtice. Je také místem, kde stojí za to zpomalit. Po prohlídce hradu se projděte městečkem, zastavte se u kostela svatého Bartoloměje nebo u barokní kašny a nechte se vést klidnými uličkami. Okolní krajina přímo vybízí k dalšímu putování. Podkrkonoší není jen o známých turistických cílech, ale také o lesních cestách, loukách, drobných vesnicích a výhledech, kvůli kterým člověk občas zapomene sledovat čas.

Z hradní vyhlídky se za dobré viditelnosti otevírá pohled ke Krkonoším. Zkuste se na chvíli opřít o zábradlí a jen se dívat. Kopce tu stály už v době Kryštofa Haranta. Lidé přicházeli a odcházeli, hrady se stavěly i bořily, ale krajina zůstávala. A právě v tom je pro mě kouzlo podobných míst.

Když odcházím od starých zdí, rád se ještě jednou otočím. Ne kvůli fotografii, ale proto, že si člověk uvědomí, kolik příběhů se skrývá za místy, kolem kterých bychom jinak možná jen prošli.

Kryštof Harant procestoval kus světa, ale jeho život skončil tragicky. Jeho hrad vyhořel a dlouho chátral. Přesto se jeho příběh neztratil. Až se někdy vydáte do Podkrkonoší, zastavte se na Pecce. Projděte se nádvořím, prohlédněte si staré zdi a potom se vydejte i do okolní krajiny. Možná si odvezete několik fotografií, ale také chuť vrátit se sem znovu. Protože některá místa nejsou krásná jen tím, co vidíme. Jsou krásná i příběhy, které v nás probouzejí.