Článek
Kraj mezi Mořinou a Karlštejnem je posetý lomy, které dohromady tvoří soustavu známou jako Malá a Velká Amerika. Dnes sem míří trampové, dobrodruzi i fotografové, ale jen málokdo ví, že hluboko v útrobách skal se ukrývá kaplička svaté Barbory, místo tiché úcty i tajemství.
Kaplička je vytesaná přímo do stěny v jednom z podzemních systémů. Není nijak honosná, žádný oltář ze zlata, žádné vitráže, jen kříž z kovu, malý výklenek pro svíčku a vybledlý obraz svaté Barbory, ochránkyně všech, kdo se vydávají pod zem. Právě sem přicházeli horníci, aby se před směnou pomodlili. Věděli, že podzemí neodpouští chyby a věřili, že Barbora jejich modlitby vyslyší.
Svíčka pro ty, co se nevrátili
Tradice říká, že každý, kdo sestoupil do chodeb Ameriky, měl před sebou položit zapálenou svíčku. Pokud ji sfoukl průvan, znamenalo to, že cesta je nebezpečná. V takovém případě měli horníci práci odložit. Mnozí z těch, kteří varování neuposlechli, už prý nikdy nevystoupili zpět.
Když lomy později opustili dělníci a převzala je příroda i trampové, legenda o svaté Barboře přetrvala. V padesátých letech sem údajně přinesl nový kříž jeden z bývalých havířů, který přežil zával v Mexiku – sousedním lomu. Od té doby se traduje, že kdo v kapličce zapálí svíčku a poprosí o ochranu, v podzemí nikdy nezabloudí.
Legenda o ztraceném havíři z Ameriky
Říká se, že právě v těchto letech tu pracoval horník Josef Krček, tichý muž, který se pod zem nebál. Jednoho dne však zmizel. Byla to noc po svaté Barboře, kdy se v lomu slavívala malá pobožnost. Všichni už byli nahoře, ale Josef se rozhodl zkontrolovat jednu ze starších štol. „Jen na chvíli,“ řekl, a vzal si jen lampu a přilbu.
Ráno po něm nebylo ani stopy. Hledači prošli všechny chodby, dokud nenarazili na spálený knot od svíčky a vyrytý kříž v kameni. Bylo to u malé skalní niky, právě tam, kde se kdysi horníci modlívali.
Druhý den se Josef objevil. Vyčerpaný, bledý, ale živý. Vyprávěl, že se v podzemí ztratil, lampa mu zhasla a ve tmě uslyšel ženský hlas.
Drž se proudění vzduchu. Světlo tě čeká.
Tvrdil, že v šeru zahlédl ženskou postavu s lucernou, která mu ukazovala cestu. Od té doby nosil v kapse malý obrázek svaté Barbory a pokaždé, než sestoupil do šachty, zapálil v kapličce svíčku.
Místo mezi světlem a temnotou
Atmosféra je tu zvláštní. Vlhké ticho se mísí s kapáním vody, z dálky sem doléhá ozvěna kroků. Kaplička působí téměř živě, jako by čekala na dalšího horníka, který přichází s helmou v ruce.
Trampové, kteří se do Ameriky vydávají dodnes, o ní mluví s respektem. „Není to žádné poutní místo, ale jak tam člověk stojí s čelovkou zhasnutou, cítí, že to má duši,“ napsal jeden z kamarádů do podzemního cancáku, který tam je uschován.
A možná právě proto se říká, že občas v kapličce zazáří mihotavé světlo, i když tam nikdo není. Není to duch, ale svatá Barbora sama, která stále hlídá ty, kdo se do Ameriky vydávají.
Svatá Barbora – ochránkyně hlubokých míst
Svatá Barbora je patronkou horníků, tunelářů i hasičů. Podle legendy byla krásná dívka z pohanské rodiny, kterou otec uvěznil ve věži, aby ji uchránil před vírou v Krista. Přesto se tajně nechala pokřtít, a když to otec zjistil, dal ji popravit. Právě proto bývá zobrazována s věží a kalichem, symbolem víry, která přetrvala i ve tmě.
Její přítomnost v lomu Amerika není náhodná. Právě horníci ji považovali za symbol naděje v místech, kde je světlo jen hostem a smrt číhá za každým rohem.
Ticho, které mluví
Dnes už kaplička svaté Barbory není veřejně, oficiálně, přístupná, cesty do podzemí jsou nebezpečné a oficiálně uzavřené. Přesto se o ní vypráví dál. Jako o místě, které připomíná odvahu lidí, co sestupovali do tmy s vírou, že světlo zase najdou.
A možná právě proto se v temnotě Ameriky stále třpytí maličký plamínek, tichá svíčka pro všechny, kteří se už nevrátili.
Vyprávění kamarádů Trampů a pamětníků
