Článek
Nikdy bych nevěřila, že člověk může po návratu z dovolené stát přede dveřmi vlastního bytu, zhluboka dýchat a doufat, že se za nimi nenachází nic, co ho psychicky zruinuje. Ale přesně to jsem prožívala já. Stála jsem s kufrem v ruce, vyčerpaná po dlouhé cestě z letiště, ještě s vůní slané vody ve vlasech. Všechno mělo být krásné, měli jsme přece přijet domů, uvařit si čaj, pustit si hudbu, rozbalit suvenýry a nadšeně si vyprávět, co bylo nejlepší na dovolené. Jenže to by se nesměla v našem životě vyskytovat moje maminka.
Moje maminka, která má v sobě zvláštní druh energie. Takový ten typ, co když jednou řekne „jen se podívám, jestli je všechno v pořádku“, znamená ve skutečnosti „půjdu a předělám to tak, jak má být“. A protože jsme odjeli na týden pryč, měla celé dny, celé večery, celý byt. A hlavně, měla volné ruce.
Když jsme odjížděli, působila nevinně. Vážně. Ještě nám mávala z chodby a říkala: „Jéé, krásnou dovolenou. A nestarejte se. Všechno tu bude v naprostém pořádku.“ Jenže moje maminka má specifické pojetí pořádku, které nemá nic společného s tím, co tento pojem znamená pro běžné smrtelníky.
První tři dny dovolené proběhly tichounce. A to je u ní vždycky podezřelé. Nepřišla ani jedna zpráva typu „Jen jsem vám zalila kytičky“, ani „Co že to máte ve spíži to staré koření?“, ani „Můžu si půjčit vrtačku?“. Nic. Ani tečka. A já, hloupá, jsem si myslela, že se prostě neuráčila otravovat, že si třeba užívá klid. Kdybych jen tušila, že to ticho je předzvěst hurikánu.
Čtvrtý den přišla jen jedna jediná zpráva. „Děti, mám to hotové. A bude se vám to líbit.“
V tu chvíli jsem poprvé při té dovolené opravdu zaklela. Manžel mě uklidňoval, že to určitě nebude nic strašného. Jenže on moji maminku nezná tak jako já. Nezná ten výraz, když má pocit, že dělá dobro lidstvu, protože ten výraz znamená, že se na obzoru rýsuje katastrofa.
A tak jsme stáli před dveřmi. Já držela kliku a říkala si. „Lucie, dýchej. Je to jen byt. Je to jen tvoje máma. Všechno se dá vrátit zpět.“ Ano, to jsem si tedy myslela. Dokud jsem neotevřela dveře.
První vlna byla levandule. Silná, až štiplavá vůně, která vás obejme jako růžový župan v sanatoriu. Já levanduli nesnáším. Manžel ji nesnáší. Jediná, kdo jí miluje, je máma. A tady z ní musela během toho týdne udělat éterickou zbraň hromadného ničení.
Druhým šokem byla předsíň. Naše krásná šedobílá předsíň, kterou jsme vybírali tři měsíce, byla fuč. Všechno bylo v pastelové meruňkové. Ano, MERUŇKOVÉ. Barvě, kterou jsem si nevzala ani na ples, když mi bylo sedmnáct. Věšák byl pryč a místo něj trčela obří truhla, kterou máma roky skladovala ve sklepě „pro lepší časy“.
Teprve když jsem vešla do obýváku, pochopila jsem, že tohle nebude lehká epizodka. Naše moderní rohová sedačka byla pryč. Prostě zmizela. A na jejím místě stála… její stará pohovka. Ta odporná, tvrdá, vysoká, těžká a věčně vrzající pohovka, kterou jsem odmítla vzít už třikrát. A ona ji teď dala sem. Do našeho bytu. S vítězným dopisem položeným na stolku. „Tak jsem vám ji sem vrátila, děti, má mnohem lepší oporu zad než ta vaše měkká hrůza.“
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi škube levé oko. Okamžitě jsem si sedla, teda spíš spadla, na ten nový hrůzný kus nábytku a zkusila si představit, jak tu budu večer odpočívat. Nešlo to. Nešlo to ani s maximální snahou.
Když jsme pokračovali do kuchyně, myslela jsem si, že tam už snad nic nemohla vymyslet. A ona mohla. Poličky byly kompletně přerovnané. Suroviny, které používám každý den, byly vzadu. Vpředu byly věci, které vytáhnu maximálně o Vánocích. Lednice byla organizovaná jako ve špitále, všechno popsané, rozdělené, seřazené. Jogurty byly podle data spotřeby. Jako kdybychom byli v nějakém domácím výcvikovém táboře Skauta.
Ale to nejhorší na mě čekalo v ložnici.
Když jsem otevřela dveře, skoro jsem vykřikla. Nad naší postelí, kterou jsme si kupovali jako moderní, čistou a bez zbytečností, visela obrovská dřevěná tabule se slovy „DOMOV DĚLÁ LÁSKA.“
A pod tím, moje noční můra, květovaný přehoz, který mi máma nabízela posledních deset let. A teď byl tady. Roztáhlý, nafintěný, kýčovitý přehoz velikosti malého pole. Šatník byl přerovnaný do posledního trička. Všechno úhledné, srovnané, popsané. Mé šaty byly seřazené podle barevnosti. Měla jsem pocit, že někdo vzal náš život, přefiltroval ho přes katalog starých interiérů a podle něj nás „vylepšil“.
Koupelna byla třešnička na dortu. Ručníky složené do labutí. Vonítka. Citáty. Pěna do koupele, kterou nemám ráda. Svíčky, které jsme nikdy neměli. A uprostřed všeho toho chaosu dopis.
„Holčičko, konečně to tu vypadá útulně. Užila jsem si to.“ Já se v tu chvíli posadila na okraj vany, protože kdybych stála, omdlela bych. Manžel jen seděl vedle mě a tiše se smál. Smál. Já měla nervy v krku, žaludek v kotnících a v hlavě myšlenku, že svou maminku pošlu do kláštera. A pak jsem si všimla malého růžového papírku trčícího z půdních dveří. A jakmile jsme je otevřeli, našli jsme to. Plán. Celý rozsáhlý supertajný plán.
Kresby, návrhy, rozpočty, nákupy, uspořádání. Dokonce měla i tabulku „co dětem prospěje“. Musela to plánovat měsíc. Možná dva. A tajila to jako vojenské cvičení.
A mně, uprostřed toho všechno šílenství, došlo něco podstatného. Moje máma to všechno myslela jako DAR. Ne jako invazi. Ne jako zásah do soukromí. Ona to udělala s pocitem, že nás potěší. Že nám udělá radost. Že budeme nadšení.
A to mě skoro rozbrečelo. Ano, chtěla bych ji občas přivázat k topení a zakázat jí dotýkat se našeho bytu. Ano, její schopnost zasahovat do cizích životů hraničí s mimořádným talentem na řízené převraty.
Ale zároveň jsem cítila, že je to její způsob, jak nás miluje. Ten nejnešikovnější, nejinvazivnější, nejšílenější způsob na světě, ale pořád láska.
A tak jsme strávili tři dny tím, že jsme všechny změny postupně vraceli zpátky. Pohovku jsme odnesli zase dolů. Meruňkovou barvu přetřeli. Ložnici jsme zbavili cedulí i přehozů. Ale pár detailů… pár maličkostí jsme si nechali. Třeba to, jak byly hezky poskládané košilky. Nebo jak vyčistila koberec. Nebo jak nám v kuchyni udělala prostor, o kterém jsem ani nevěděla, že existuje.
A když nám pak přišla hlasovka, „Tak co? Líbí se?“ Odpověděla jsem pravdivě.
„Je to… nezapomenutelné.“ A taky že bylo.
Dodnes, kdykoliv jedeme na dovolenou, zamykám byt jako pevnost a beru s sebou i náhradní klíč. Mám svou mámu ráda. A vždycky budu. Ale některé projevy lásky… jsou prostě silnější než levandule v předsíni. A to už je co říct.
