Článek
Byl to jeden z těch pošmourných jarních dnů, kdy se okna školních tříd leskla deštěm a z okenních parapetů odkapávaly malé potůčky. V rozhlase právě dohrála budovatelská píseň o míru a práci, a když se ozvalo, „Pozor, pozor! Zahajuji nácvik civilní obrany. Všichni žáci se dostaví na školní dvůr.“ Učebny se náhle proměnily ve včelí úl.
Děti si navlékaly igelitové pláštěnky, na hlavy natahovaly kapuce a smály se, že vypadají jako kosmonauti. „To zas budem dělat, že padá bomba,“ zasmála se Jitka a zastrčila si cop pod pláštěnku. Její spolužák Vašek hned přidal: „A že nás zachrání soudruh Gagarin!“
Jenže když se z amplionu ozvala siréna, táhlé, zlověstné houkání, smích trochu ztichl. I přes všechen ten dětský humor byla atmosféra zvláštní. Vzduch se jakoby naplnil očekáváním a v koutech chodby bylo cítit, že jde o něco víc než jen o hru.
Pod školní tělocvičnou
Na dvoře stál učitel Soukup, bývalý voják, v kabátu s nárameníky a brašnou s červeným křížem. „Soudruzi žáci,“ zahřměl, „v případě poplachu zachovejte klid! Kdo má masku, nasadí masku. Kdo nemá, použije kapesník navlhčený vodou nebo slinami.“ Třída vybuchla smíchem. Ale Soukup se usmál jen koutkem úst, věděl, že dětská odvaha je křehká. „Tak, a teď, přesun do krytu!“
Kryt pod tělocvičnou byl chladný, vlhký a voněl po uhlí a křídě. Na stěně visela mapa města s červenými body, v rohu stará polní telefonní skříňka a na stole krabička s nápisem Jódové tablety – výdej na pokyn. Nikdo si nebyl jistý, jestli jsou opravdové, ale všichni to brali vážně.
Děti se učily, jak se zabalit do deky, jak znehybnit ruku, jak obvázat hlavu raněnému. Pan učitel jim ukazoval, jak dýchat, když je vzduch „zamořený“, a jak si udělat improvizovanou masku. Pro většinu z nich to byla vlastně hra. Jen málokdo si uvědomoval, že svět kolem nebyl možná úplně bezpečný – studená válka měla své stíny.
„Dnes jsme se učili, jak přežít.“
Když se siréna odmlčela a děti vycházely ze sklepa zpátky do denního světla, byly tiché. V ruce držely sešity a Jitka si večer doma napsala do svého deníku.
„Dnes jsme se učili, jak přežít. Ale nejvíc jsem se bála, aby na nás opravdu nic nespadlo.“
Ta věta vystihovala víc, než si tehdy uvědomovala. Výuka civilní obrany byla směsí naivity a opravdové přípravy, zvláštního světa mezi hrou a realitou. A přesto měla smysl.
Výuka, která měla smysl
Civilní obrana tehdy nebyla jen o sirénách a plynových maskách. Děti se učily, jak zastavit krvácení, jak použít šátek jako závěs, jak poskytnout umělé dýchání. V přírodě se učily rozpoznat jedlé rostliny, rozdělat oheň bez zápalek, vyčistit vodu v nouzi.
Byla to směs praktických dovedností, které se vryly pod kůži a i když se na ně později zapomnělo, někde hluboko zůstaly.
Učitelé se často snažili, aby z „vážné“ výuky udělali něco víc než povinnost.
Vzpomínky pamětníků mluví o soutěžích, o malých cvičeních v lese, o pocitu sounáležitosti. „Když se něco stane, nesmíš zpanikařit,“ říkala tehdy učitelka tělocviku, když učila děti ošetřit řeznou ránu. „Pomůžeš kamarádovi, až pak sobě.“ Ta věta měla váhu. A děti jí rozuměly, i když si možná neuvědomovaly, jak hluboká je.
Konec jedné éry
Pak přišel rok 1989 a všechno se změnilo. Kufříky s obvazy zmizely ze sboroven, plynové masky skončily v suterénu nebo ve sběru. O civilní obraně se už nemluvilo. Znělo to příliš „vojensky“, příliš svázaně s minulým režimem. Místo toho se učily jazyky, počítače, svět se otevřel. Nikdo si neuměl představit, že by někdy mohl znovu potřebovat vědět, jak přežít bez elektřiny, nebo jak ošetřit zraněného člověka.
Jenže svět se znovu změnil. Přišla pandemie, válka, přírodní katastrofy, kybernetické útoky. Najednou se ukázalo, že ne všechno máme pod kontrolou. A mnozí si vzpomněli, nebo aspoň uvědomili, že znalosti z někdejší civilní obrany by se vlastně docela hodily.
Kdyby se to učilo dnes…
Představme si školní třídu v roce 2025. Místo dřevěných nosítek a plynových masek mají děti tablety, chytré hodinky a virtuální realitu.
Ale co když by si jednou za čas ty obrazovky odložily a místo toho se učily, jak opravdu pomoct člověku v nouzi?
Jak rozdělat oheň, když není elektřina. Jak se domluvit, když selžou mobily. Jak se neztratit, když navigace přestane fungovat. Moderní civilní obrana by nemusela být návratem do minulosti.
Nemuselo by jít o strach z války, ale o školu odolnosti, empatie a lidskosti.
O schopnost obstát, když je těžko a pomoci těm, kteří to sami nezvládnou.
Moderní obnova civilní obrany
Dnešní svět je jiný, válka, klimatické výkyvy, kyberútoky, výpadky energií. Nejsme ohroženi asi bombou, ale zranitelnost tu je jiná, nedostatek soběstačnosti. Děti znají stovky aplikací, ale neví, jak se zachovat, když nejde proud nebo mobilní signál.
Moderní civilní obrana by dnes nemusela vypadat jako dřív, s plynovými maskami a výkladem o jaderném spadu. Mohla by být praktická, lidská a civilní v pravém slova smyslu. Mohlo by se učit první pomoci, krizové komunikaci, základům přežití v přírodě i ve městě, schopnosti zachovat klid a hlavně vzájemné pomoci. Představa, že by si dnešní žáci jednou za rok vyzkoušeli cvičný poplach, naučili se obvázat ránu, poznali záchranáře, vyzkoušeli si přenocovat venku pod přístřeškem, to by nebyla žádná nostalgie, ale praktická výchova k odpovědnosti. Možná právě tím by se vrátila i ta zvláštní soudržnost, kterou si pamatují generace z osmdesátých let. Vědomí, že jsme v tom všichni spolu, že pomoc není samozřejmost, ale schopnost, kterou si musíme udržovat.
Civilní obrana bývala pro mnohé jen povinným cvičením s maskami a obvazy. Ale pod tou slupkou ideologie byla ukrytá myšlenka, která má i dnes velkou cenu, vědět, jak se zachovat, když jde do tuhého. Nejde o návrat do minulosti. Jde o to, abychom z ní vytáhli to nejlepší, lidskost, dovednost, odvahu a solidaritu. Protože připravenost není strašení. Je to jen jiný název pro klid v duši, když začne houkat siréna.
