Článek
Jsou lidé, o nichž se nedá psát chladně. Jakmile se o to pokusíš, text se rozpadne na suchá fakta a letopočty, která sice sedí, ale nic neříkají. Wabi Daněk k takovým lidem patří. O něm se nedá psát jinak než pomalu, s respektem a s tichým vnitřním pnutím, jako když sedíš u ohně, koukáš do žhavých uhlíků a víš, že tahle noc bude dlouhá a že se v ní bude vzpomínat.
Wabi nebyl hrdina v klasickém slova smyslu. Nebyl bojovník, nebyl revolucionář, nebyl spasitel. A přesto se stal symbolem. Symbolem svobody, která se nekřičí, ale žije. Symbolem generací lidí, kteří hledali místo, kde mohou být sami sebou, našli ho v lese, na vandru, v písni zpívané potichu, aby nerušila noc.
Narodil se v Praze roku 1947 jako Stanislav Daněk. Město mu dalo základ, ale nikdy mu nedalo kořeny. Ty zapustil jinde, mezi stromy, pod širákem, na cestách, které nikam nevedly a přesto měly smysl. Už jako kluk cítil, že svět se neodehrává jen mezi zdmi. Že existuje ticho, které je důležitější než hluk. A že člověk nemusí mít všechno, aby měl dost.
Vyučil se nástrojařem. Obyčejné řemeslo, obyčejná práce. Přes den fabrika, večer kytara. Žádné velké sny o pódiích, žádné ambice stát se slavným. Hudba byla spíš nutkáním, vnitřním přetlakem, který si potřeboval najít cestu ven. Písně vznikaly přirozeně, z prožitků, z cest, z nocí, kdy se nemluvilo, ale přesto se všechno řeklo.
Tramping
Tramping nebyl pro Wabiho póza ani romantická stylizace. Byl to životní postoj. Únik z uniformity, z příkazů, z pocitu, že musíš být někým jiným, než jsi. V době, kdy se svoboda skloňovala jen v oficiálních projevech, si ji trampové brali potichu zpátky, tím, že šli do lesa, že si zpívali své písně, že odmítali být zařazeni. A Wabi byl jedním z nich. Ne vůdcem, ne kazatelem. Prostě jedním z party.
Když se v 70. letech objevil na Portě, nikdo netušil, že se rodí legenda. Na pódiu stál nenápadný chlap s kytarou, bez velkých řečí, bez teatrálních gest. A pak zazněla píseň „Rosa na kolejích“. V tu chvíli se něco zlomilo. Ne proto, že by to byla technicky dokonalá skladba. Ale proto, že byla pravdivá až bolestně.
Rosa na kolejích není píseň, kterou si pustíš jako kulisu. Je to píseň, která si tě najde sama. Mluví o cestě, o návratech, o tom, že život není rovná trať. O tom, že někdy stojíš na nádraží svého vlastního života a nevíš, jestli vlak přijede, nebo jestli už dávno odjel. A přesto stojíš dál. Protože musíš.
Tahle píseň se stala hymnou. Neoficiální, ale o to silnější. Zpívala se u ohňů, v hospodách, na vandrech, na nádražích, v dobách, kdy se loučilo i v dobách, kdy se začínalo znovu. Pro mnoho lidí byla prvním setkáním s pocitem, že někdo přesně ví, co prožívají, píseň co vše dokáže říct beze slov navíc.
Wabi Daněk se nestal hvězdou v klasickém smyslu. Nechtěl jí být. Sláva ho spíš zaskočila, než aby ho těšila. Vždycky zůstal trochu stranou, trochu bokem. Koncerty pro něj nebyly show, ale setkáním. Přišel, zahrál, řekl pár vět a odešel. Bez přídavků, bez okázalosti. Jako by říkal, písně už jste slyšeli, zbytek je na vás.
Jeho hlas byl chraplavý, místy unavený, ale nikdy falešný. Nesnažil se znít mladě, nesnažil se znít lépe, než byl. Zpíval tak, jak žil. A právě proto mu lidé věřili. V jeho písních nebyla stylizace, nebyla póza. Byla tam únava z cesty, radost z rána, bolest z loučení i smíření s tím, že ne všechno se dá napravit.
V době normalizace nebyl zakázaným umělcem, ale ani vítaným. Jeho písně nebyly politické, a přesto byly nebezpečné. Mluvily o svobodě bez hesel. O možnosti odejít, i když jen na víkend. O tom, že člověk není majetkem státu ani systému. A to stačilo. Tramping byl trpěn, ale podezírán. Stejně jako lidé, kteří ho žili naplno.
Wabi se nikdy netlačil do popředí. Spolupracoval s dalšími muzikanty, ale vždycky si držel vlastní cestu. Nebyl součástí žádné kliky, žádného hnutí. Byl solitér. Možná právě proto jeho písně obstály v čase. Nepatřily žádné módě, žádné éře. Patřily lidem.
S postupem let se z Wabiho stal hlas generací. Lidé, kteří s jeho písněmi zestárli, je zpívali svým dětem. A ty je jednou zpívaly dál. U ohňů se předávaly nejen texty, ale i ticho mezi slokami. To ticho, které říká víc než slova.
Po roce 1989 se svět změnil. Hranice se otevřely, svoboda se přestala skrývat. Pro mnohé trampy přišel zvláštní pocit prázdna, jako by to, co bylo kdysi vzácné a vybojované, najednou ztratilo ostrost. Ale Wabiho písně neztratily nic. Možná naopak. Najednou bylo slyšet, že nemluví jen o režimu, ale o člověku. O jeho vnitřní krajině.
Zdraví mu postupně ubývalo. Nemoci se hlásily o slovo, síly docházely. Ale dokud to šlo, hrál. Ne proto, že musel. Ale proto, že jinak to neuměl. Hudba byla jeho způsobem bytí. Když už nemohl dlouho stát, seděl. Když už nemohl sedět, zpíval kratší sety. Nikdy si nestěžoval. Přijal to s tichou pokorou, která byla pro něj typická.
Když 16. listopadu 2017 odešel, nezhaslo světlo. Jen se setmělo. Po celé republice se ten večer zpívalo. U ohňů, v hospodách, doma u kytar. Lidé si připomínali, že někdo dokázal dát hlas jejich pocitům. Že někdo prošel životem tak, aby po něm zůstala stopa, ale ne jizva.
Wabi Daněk nezanechal monumenty ani majetky. Zanechal písně. A ty mají zvláštní vlastnost, nestárnou. Možná proto, že nikdy nebyly mladé. Byly pravdivé. A pravda se nemění.
Když dnes někdo poprvé uslyší Rosu na kolejích, možná ani nebude vědět, kdo ji napsal. Ale pozná, že je jiná. Že není o efektu, ale o cestě. A možná se mu v tu chvíli vybaví vlastní nádraží, vlastní koleje, vlastní rosa za svítání. A to je přesně ten okamžik, kdy Wabi Daněk znovu ožívá.
Ne jako legenda. Ale jako člověk, který šel lesem, nesl kytaru na zádech a věděl, že největší svoboda je být sám sebou. A zpívat o tom potichu, aby to slyšeli jen ti, kteří opravdu poslouchají.
Wabi Daněk, Wabi Daněk 2, Trampové, Článek, Rosa na kolejích, Písně, https://wabi.cz/profil.php
