Článek
Vyrazil jsem brzy. Ne proto, že bych chtěl někam dojít dřív než ostatní, ale proto, že některá místa se mají zažít v tichu. Auto zůstalo dole, tam, kde končí samozřejmost a začíná chůze. Batoh byl lehký, myšlenky ještě lehčí. GPSka připravená, ale schovaná, dnes neměla vést, jen potvrzovat.
Cesta lesem stoupala pozvolna. Jehličí bylo po noční rose tmavé a měkké, vzduch chladný, nasycený vůní pryskyřice a vlhké půdy. Nebyl to výstup, který by si žádal výkon. Spíš postupné odloučení od světa dole. Každým krokem méně hluku, méně spěchu, méně potřeby něco řešit.
Drábky
A pak se mezi stromy objevily první pískovcové bloky. Vysoké, světlejší než okolní les, pevné a klidné. Drábské světničky. Ne jako cíl, ale jako přítomnost.
Drábské světničky z odstupu
Drábské světničky jsou dnes uzavřené pro turisty. Z bezpečnostních důvodů. Stav pískovce, dřevěné konstrukce, lávky a schody, to všechno už není možné bez rizika udržovat v provozu. A tak je vstup do samotného areálu zakázaný. Nelze jej projít ani využívat jeho vyhlídkové okruhy.
Tenhle fakt jsem měl v hlavě od začátku. Ne jako omezení, ale jako součást reality místa. Světničky dnes nelze projít, nelze jimi procházet, nelze z nich vyhlížet. Lze je vnímat. Z cest kolem. Z okrajů lesa. Z ticha.
A právě to dává místu zvláštní sílu. Bez turistického ruchu, bez hluku kroků na schodech, bez hlasů. Skály stojí samy za sebe. Nepředvádějí se. Nepotřebují být „navštívené“, aby byly působivé.
Geocaching, který respektuje hranice
Keš GC65EDD není důvodem porušovat uzávěru. Je zasazená tak, aby šla hledat v okolí Drábských světniček, nikoli uvnitř uzavřeného areálu. A to je důležité říct nahlas. Dobrý geocaching se pozná podle toho, že nenutí překračovat pravidla.
Drábky
Souřadnice jsem měl uložené, ale nespěchal jsem. Tady totiž třicet metrů neznamená přímou čáru. Znamená terén, převýšení, obcházení skal, změnu úhlu pohledu. Znamená přemýšlení.
Zastavil jsem se na lesní cestě, odkud byly světničky vidět mezi stromy. Ne blízko, ne daleko. Tak akorát. GPSka ukazovala, že jsem v správném prostoru. Teď už šlo jen o to dívat se.
Hledání bylo klidné. Bez přehrabování, bez zbytečných zásahů. Přesně takové, jaké má v chráněné krajině být. A pak ten nenápadný okamžik – dotek plastu tam, kde by ho člověk nečekal, ale kde zároveň nepůsobí rušivě. Keš.
Logbook byl v pořádku. Zápisy civilní, věcné. Přidal jsem svůj. Stručně. Věděl jsem, že důležitější než zápis je to, že tu stojím a nic neporušuji.
Světničky, které se nechodí, ale pamatují
Po nálezu jsem zůstal. Ne proto, že bych měl kam jít, ale proto, že nebylo kam spěchat. Světničky byly pořád přede mnou, i když jsem k nim nemohl. Možná právě proto působily silněji.
Z lesních cest je vidět jejich tvar, jejich členění, jejich výška. Člověk si snadněji uvědomí, že to nebyl hrad postavený na skále, ale hrad, který byl skálou. Žádné romantické představy. Jen tvrdá realita místa, kde se kdysi žilo s minimem prostoru a maximem závislosti na okolní krajině.
Teprve po delší chvíli jsem se rozhodl pokračovat. Vydal jsem se ke Klamorně.
Cesta ke Klamorně
Správně ke Klamorně. Ne jazykově, ale i pocitově. Klamorna není doplněk světniček. Je to samostatná skalní pevnost, která s nimi souvisí, ale stojí stranou, ne však hlavního zájmu.
Cesta k ní vedla lesem, který byl znatelně klidnější. Turistů ubylo. Stezka nebyla opuštěná, ale rozhodně nebyla samozřejmá. Klamorna neleží tam, kam by člověk zašel náhodou. Musí chtít.
Skály tu byly jiné. Méně věžovité, víc blokové. Les mezi nimi působil starší, s padlými kmeny, mechem, stínem. Tady se nemluví nahlas. Ne proto, že by to někdo zakazoval, ale proto, že to nedává smysl.
Drabky
Keše, které nechtějí pozornost
Geocaching v okolí Klamorny má jiný charakter. Keše tu nejsou efektní. Nesnaží se překvapit. Jsou zasazené tak, aby nerušily. Nutí zpomalit a přemýšlet o terénu.
Jedna z nich mě přivedla k místu, kde se les lehce otevřel. Souřadnice ukazovaly blízkost, ale přímá cesta neexistovala. Bylo nutné obejít skálu, změnit směr, znovu se rozhlédnout. Teprve pak se objevila dutina, která dávala smysl.
Tenhle typ hledání mám rád. Není o vítězství, ale o pochopení. O tom, že keš se najde ve chvíli, kdy člověk přestane tlačit.
Náhorní plošina Mužský
Od Klamorny jsem pokračoval směrem na otevřenější prostor Mužský. Náhorní plošina nepůsobí výjimečně. Právě naopak. Je klidná, téměř obyčejná. Louky, okraje lesa, mírné vlnění terénu.
Drabské světničky
A přesto je to místo, kde se všechno spojí. Světničky zůstávají v dálce, Klamorna za zády, krajina se otevírá. Tady jsem přestal řešit seznam keší. Některé jsem našel, jiné nechal být. Ne proto, že by byly obtížné, ale proto, že den už měl vlastní tempo.
Seděl jsem v trávě a díval se do dálky. Bez mapy. Bez souřadnic. Jen čas a prostor.
Návrat
Cesta zpět vedla stejnými místy, ale působila jinak. Slunce bylo níž, světlo měkčí. Světničky se znovu objevily mezi stromy, tiché, nepřístupné, a přesto přítomné.
Uvědomil jsem si, že uzavření areálu jim vlastně vzalo jen jednu věc – možnost být projity. Ne vzpomínku. Ne význam. Ne sílu.
Proč se sem vracet
Ten den nebyl výjimečný počtem nálezů. Byl výjimečný tím, že všechno respektoval. Keš byla nalezena bez porušení pravidel. Cesta ke Klamorně vedla krajinou, která zůstává otevřená. Plošina Mužský nabídla klid, který se nedá naplánovat.
A právě proto má smysl se sem vracet. Ne proto, že je něco zavřené nebo otevřené. Ale proto, že mezi skálou a souřadnicí je pořád prostor, kde se dá jít pomalu, správně a s respektem.
A to je dnes ten nejcennější nález.
---
Od zastávky Mnichovo Hradiště – Olšina se vydáte po žluté turistické značce směrem k osadě Olšina. Žlutá vás provede klidnou krajinou luk a lesů a postupně vás zavede do skalnatějšího terénu Příhrazských skal. U Studeného průchodu se napojíte na červenou turistickou značku. Červená značka pokračuje úzkým skalním údolím se stěnami a převisy, kde je chladno i v létě. Cesta se vine mezi pískovcovými bloky nabízí krátké výhledy i tiché lesní pasáže. Trasa vás dovede k oblasti Drábských světniček a dál do nitra Příhrazských skal.
Mapa
