Článek
Šumavské hvozdy byly v zimních měsících tiché. Sníh pokrýval všechny cesty a lesy, mráz kousal do tváří každého, kdo se odvážil přiblížit k železné oponě. V tomto nehostinném počasí se lesem plížil Josef Hasil, přezdívaný „Král Šumavy“. Vedl skupinku uprchlíků směrem k západu, mladého studenta, manželský pár s malým dítětem a staršího učitele. Každý krok byl risk, každé prasknutí větve mohlo znamenat smrt.
Hasil znal Šumavu dokonale. Věděl, kudy vedou staré průsmyky, kde jsou bunkry, řopíky z 2.republiky, opevnění, které hlídky Pohraniční stráže neznaly. Jeho zkušenosti z partyzánských let během druhé světové války mu poskytly nejen znalosti terénu, ale i nervy z oceli.
Jednou v mrazu a husté mlze vedl Hasil skupinu uprchlíků hřebenem Šumavy. Z dálky zaslechli zvuk motoru a tlumená světla pohraničníků osvětlující cestu. „Pohraničníci!“ zašeptal Hasil. Skupina okamžitě spadla do sněhem pokrytých roklí a přikrčila se pod padlé stromy. Hlídka Pohraniční stráže projela jen pár metrů od nich, aniž by je zahlédla. Hasil trval na tom, aby nikdo nevydal jediný zvuk, a čekali, až hlídka zmizí. Po hodině napětí pokračovali dál, jen aby zjistili, že další dvojice pohraničníků se vydala pěšky po jejich stopách. Hasil použil starou lesní cestu, kterou znal jen on, a vedl skupinu přes zasněžený svah, kde jeden špatný krok mohl znamenat pád desítky metrů dolů.
Přestřelka u Českých Žlebů
V září 1950 byla Hasilova rodina zasažena tragédií. Při jednom z přechodů hranice u Českých Žlebů došlo k přestřelce s hlídkou Pohraniční stráže. Jeho bratr Bohumil byl smrtelně zraněn, když jej zasáhlo devět kulek. Hasil sám unikl mezi stromy a skalami, přičemž střely svištěly kolem něj. Ten den ztratil nejen bratra, ale i pocit bezpečí, uvědomil si, že každá další mise může být poslední. Přesto nepřestal pomáhat lidem, kteří toužili po svobodě.
Životní cesta Josefa Hasila
Josef Hasil se narodil 8. února 1924 v Zábrdí u Prachatic. Vyrůstal v chudé rodině a během druhé světové války byl nuceně nasazen v bavorském Pasově. V březnu 1945 uprchl a připojil se k partyzánům. Po válce pracoval jako bednář a v lednu 1948 nastoupil k Sboru národní bezpečnosti v oblasti Zvonková u Horní Plané. Po únorovém puči se rozhodl pomáhat lidem uniknout na Západ.
Josef Hasil
Hlídky Pohraniční stráže, od roku 1948 hlavní složka střežící hranici, jej neustále pronásledovaly. Přes stovky kilometrů a desítky misí Hasil pomohl stovkám lidí uniknout z komunistického Československa.
Po uzavření železné opony v roce 1953 emigroval do USA, kde se oženil, pracoval v automobilce General Motors a stal se aktivním členem české komunity v Bostonu. Po sametové revoluci se vrátil do Čech, aby se setkal s lidmi, kterým pomohl uniknout režimu.
V roce 2001 mu prezident Václav Havel udělil Medaili Za hrdinství. Seriál „Král Šumavy: Agent chodec“ z roku 2025 přiblížil dramatické honičky, napětí a odhodlání, které provázely jeho životní misi. Josef Hasil zemřel 15. listopadu 2019 v Chicagu ve věku 95 let. Jeho příběh zůstává symbolem odvahy, lidskosti a neúnavného boje za svobodu druhých.
Dovětek
Josef Hasil, muž, kterému se přezdívalo „Král Šumavy“, nebyl žádný romantický hrdina z filmu. Byl to skutečný člověk z masa a kostí, který znal les jako svůj domov a neohnul se před režimem.
Válka z něj udělala odhodlaného muže, komunistický převrat z něj udělal odbojáře.
Po desítkách úspěšných převodů přes hranici byl nakonec donucen odejít natrvalo. V roce 1953 emigroval do Spojených států, kde se usadil v Chicagu a pracoval jako dělník. Nikdy se ale nepřestal zajímat o osud Šumavy ani lidí, které za železnou oponu zanechal.
Komunistický režim ho označil za zrádce a špiona, ale pro stovky lidí, kterým pomohl na svobodu, zůstal symbolem odvahy, cti a víry v lidskou důstojnost.
Do Česka se vrátil až po roce 1989, už jako starý muž. Prošel znovu lesy, které kdysi znamenaly hranici mezi životem a smrtí.
Stál u rozpadajícího se řopíku, hladil mech na betonu a řekl prý prostě.
Tady někde zůstalo moje mládí, i moje Šumava
Zemřel v roce 2019 ve věku 95 let.
Jeho jméno dnes nese nejen film, ale i pamětní desky a vzpomínky těch, kteří díky němu přežili.
A především, v kronikách Šumavy zůstane navždy jako ten, který se nebál přejít hranici, když ostatní zůstávali stát.
