Článek
Jsou řeky, kolem nichž se chodí na procházku. A pak je Sázava. Řeka, která se nechodí jen „navštívit“, ale která se žije. Kdo jednou přespal na jejím břehu, slyšel v noci vodu mluvit do tmy a ráno si vařil kafe z ešusu na ohni, ten ví, že Sázava není pouhý tok na mapě. Je to stará učitelka ticha, svobody a pokory. A její nejdivočejší kapitola nese jméno, které se vyslovuje s respektem, Stvořidla.
Sázava, řeka pramenící na Vysočině, se po divokých Stvořidlech stáčí do Středočeského kraje, kde se stala legendou trampů. Čím víc se blíží, tím víc se zařezává do krajiny. Meandruje, zpomaluje, zrychluje, mizí mezi skalami a zase se otevírá loukám. Není to uhlazená dáma, spíš zarputilý tulák, který si vždycky najde vlastní cestu. Tramp by řekl prostě. „Tady si řeka nenechala poroučet.“
Stvořidla
A právě, severně od Světlá nad Sázavou, se Sázava vzpouzí nejvíc. Stvořidla nejsou žádná pohlednicová atrakce. Jsou to peřeje, balvany, proudy, které se tříští o kameny a vracejí se v pěně zpátky. Za vyšší vody burácí tak, že se nedá mluvit. Za sucha jsou syrová, obnažená, drsná, a právě tehdy vynikne jejich pravá tvář.
Stvořidla, místo, kde voda mluví nahlas
Název Stvořidla není náhodný. Vznikl z lidové řeči, z pocitu, že tady se něco „stvoří“, vaří, mele. Proud se láme o obrovské balvany, které sem ledovce a voda nanosily dávno před tím, než se po březích začali toulat první lidé. Některé kameny mají svá jména, jiným se jména nikdy nedostala, a možná je to tak správně.
Za mlhy působí Stvořidla skoro pohansky. Řeka se zvedá v páře, zvuk vody se nese údolím a člověk má pocit, že stojí na prahu něčeho staršího než civilizace. Není těžké pochopit, proč si tohle místo oblíbili trampové, vodáci i samotáři. Tady se nehledá výkon. Tady se poslouchá.
Trampská Sázava, škola svobody
Sázava je kolébkou českého trampingu. Už od první republiky sem vyráželi kluci i holky s usárnou na zádech, s kytarou, se snem o dálkách, které přitom ležely jen pár hodin cesty od Prahy. Vznikaly osady, sruby, tábořiště s názvy, které dnes znějí skoro legendárně. Mnohé zmizely, jiné přežily v paměti a v písních.
Tramping na Sázavě nikdy nebyl o romantice bez práce. Byl o dešti, o mokrém dřevě, o studeném ránu, kdy se ruce třesou nad plecháčkem čaje. Ale právě proto byl opravdový. Sázava učila samostatnosti a respektu. Když se zvedla voda, nebylo s ní vyjednávání. Když přišla bouřka, člověk věděl, kde je jeho místo.
Voda, skály a ticho mezi nimi
Údolí Sázavy má zvláštní schopnost měnit náladu. Jednu chvíli kráčíte po slunné louce, za pár minut jste sevřeni mezi skalami. Nad hlavou borovice, pod nohama kořeny, někde dole voda. Stezky se vinou vysoko nad řekou i těsně podél břehu. Člověk si tu může vybrat, výšlap s výhledy, nebo pomalou chůzi s rukou téměř ve vodě.
Stvořidla
U Stvořidel je to znásobené. Když se posadíte na kámen a jen tak koukáte do proudu, zjistíte, že čas se zpomaluje. Myšlenky se rozpadnou na drobné úlomky, stejně jako voda na pěnu. Není to místo pro spěch. Je to místo pro návraty, k sobě, k tichu, k jednoduchosti.
Tipy v okolí, kam jít, když nechcete domů
Stvořidla – stezka podél řeky
Největší síla je jít pěšky. Úsek kolem Stvořidel nabízí jednu z nejkrásnějších říčních stezek u nás. Za každého stavu vody má jinou tvář.
Meandry Sázavy směrem ke Světlé
Klidnější partie řeky, ideální na pomalý pochod, koupání v tůních a večerní posezení u ohně (tam, kde je to povoleno a s respektem).
Výhledy nad údolím
Stačí vystoupat pár desítek metrů nad řeku a otevřou se pohledy, které berou dech. Ráno s mlhou, večer se zapadajícím sluncem.
Vodácký úsek Stvořidla – níž po proudu
Pro zkušenější vodáky za vyšší vody. Není to hřiště, ale poctivý kus řeky, který prověří pokoru i um.
Řeka, Sázava nikdy nebyla „hotová“. Pořád se mění, pořád si bere zpátky to, co jí člověk chtěl vzít. A možná právě proto k ní lidé tolik tíhnou. Není to kulisa. Je to partner, někdy přívětivý, jindy tvrdý.
Stvořidla jsou její srdce, které tluče nahlas. Kdo tam přijde s otevřenýma očima a bez přehnaných očekávání, ten si odnese víc než fotku. Odnese si pocit, že svět je pořád větší, hlubší a pravdivější, než se zdá z města.
A až večer sednete u ohně, voda bude šumět do tmy a kytara zazní prvními akordy, pochopíte, proč se na Sázavu lidé vracejí celý život. Ne proto, aby ji dobyli. Ale proto, aby jim znovu připomněla, kým vlastně jsou.
