Článek
Ráno bylo chladné, ale slunce se prodíralo mezi stromy, a malá Eliška s nadšením držela v rukou dřevěné krmítko. S tátou ho vyrobili z pevného smrkového prkna, se střechou proti dešti a s okénkem, kudy si veverky pohodlně berou semínka a oříšky. „Pamatuj, Eliško,“ připomněl jí, „krmítko je pro veverky jen malou pomocí. Musí se naučit hledat si potravu samy, ale když je zima, trochu přivítají.“
Eliška měla připravený batůžek se směsí oříšků, slunečnicových semínek, kaštanů a kousků jablek. To jsou totiž potraviny, které veverky v zimě opravdu potřebují, v přírodě si zásoby dělají do svého doupěte, ale člověk jim může ulehčit přežití.
Krmitko
Veverky, jak táta vysvětloval, nejsou jen jedním druhem. V našich lesích nejčastěji žije veverka obecná, šedá nebo rezavá, a menší letní návštěvníci, jako je veverka liščí ta je ale u nás méně častá. Mají typický způsob života, v létě sbírají oříšky, semínka, plody a část z nich ukrývají do země nebo stromových dutin, aby je našly v zimě. Jejich chování je velmi opatrné, mají ostré oči i sluch, takže každé cinknutí kovu nebo hlasitý krok je může vyděsit.
Eliška šla po známé lesní stezce na Lutovnik a hledala vhodný strom. Nakonec objevila mohutný jasan s nízkou větví, která umožňovala snadné zavěšení krmítka a zároveň poskytovala veverkám úkryt před predátory. Opatrně krmítko připevnila, posypala semínky a pak se schovala za kmen stromu.
„Veverky jsou nejaktivnější ráno a pozdě odpoledne,“ šeptala si Eliška, vzpomínajíc na tátovo poučení. „Takže teď by měly přijít.“
A opravdu, po chvíli se na větvi objevila první šedá veverka. Opatrně seskočila dolů, očichala krmítko, a pak začala vyzobávat semínka. Eliška si všimla, že veverka občas zvedne hlavu, kontroluje okolí, a když se cítí ohrožena, rychle vyskočí na nejbližší větev. To je typický instinkt veverek, bezpečí je pro ně důležité, a proto si krmítko vybíráme na klidném místě, kde mají úkryt.
Táta jí vysvětlil i další zajímavosti,„Veverky mají velmi dobrou paměť a dokáží si zapamatovat, kde ukryly potravu. V zimě pak vybírají zásoby podle chuti, preferují oříšky, semínka a sušené plody. A někdy dokáží v krmítku vyzobat přesně to, co mají rády nejvíce.“
Eliška byla fascinovaná tím, jak se veverky liší chováním i velikostí. Některé byly tmavě šedé, jiné světle hnědé, některé měly huňatý ocas více stočený, jiné méně. Tatínek jí také ukázal, že veverky někdy ukládají potravu nejen na zemi, ale i ve větvích, a proto krmítko na stromě je pro ně ideální.
Dopoledne ubíhalo rychle. Eliška sledovala, jak se malé tlapky pohybují a zvedají okénko krmítka, jak si každý oříšek vybírají pečlivě a nosí ho na větev, kde ho schovají.
Když přišel čas na oběd, Eliška musela domů. Slíbila si však, že se sem bude vracet pravidelně, aby kontrolovala krmítko, doplňovala semínka a pozorovala nové návštěvníky. Doma vyprávěla, co všechno viděla, jak veverky sbírají, kontrolují okolí, odnášejí potravu a občas si na chvíli hrají.
Krmítko pro veverky se tak stalo nejen nástrojem přežití, ale i učebnicí života lesa. Malá Eliška se naučila trpělivosti, pozorování a respektu k přírodě a zároveň si užila malé dobrodružství, které se může stát součástí jejího každodenního života.
Veverky, s jejich různými druhy a zvyky, jsou v lese malými, ale důležitými tvory. A krmítko, jednoduché a pečlivě připravené, je mostem mezi světem lidí a divokou přírodou. Pro Elišku bylo toto dopoledne lekcí, že i malý člověk může přispět k přežití lesních obyvatel a naučit se od nich víc, než by čekal.
