Článek
Když se řekne odpor proti nacismu, většina lidí si představí zbraně, bunkry, výbuchy železničních tratí nebo tajné přepady. Jen málokdo si vybaví tichou ordinaci v polské vesnici Rozwadów a lékaře, jehož jedinou zbraní byla injekční stříkačka, odvaha a vědecké znalosti. Přesto právě tento muž, Eugeniusz Sławomir Lazowski, dokázal porazit smrt jiným způsobem než všichni ostatní, podvodem, který zachránil tisíce.
Jeho příběh je neobyčejný, napínavý, místy až neuvěřitelný. Ale je skutečný.
Polsko pod okupací, svět bez naděje
Psal se rok 1941. V Polsku vládla nacistická okupace, která zemi drtila už druhým rokem. Strach prostupoval každou ulicí i každou rodinou. Ghetta byla uzavřená, židovští obyvatelé deportováni a v krajině se ozývalo temné dunění vlaků, mířících „na východ“. Nikdo už nepochyboval, co tato cesta znamená.
V tomto podivně tichém a neustále ohroženém světě žil mladý lékař Eugeniusz Lazowski, tehdy 28letý. Bydlel v Rozwadowě, malém městečku nedaleko hranic dnešního Řešova. Měl ženu, malou dceru a svou lékařskou praxi. A téměř žádné léky ani vybavení. Každý den k němu proudily desítky pacientů, protože nemoc, hlad a násilí byly všudypřítomné. Mnozí přicházeli tajně, ti, kterým hrozila deportace nebo kteří se báli německých kontrol.
Ten rok se zdál být nejhorší. A nejnebezpečnější.
Nemožná otázka, lze bojovat proti armádě?
Jednoho deštivého večera zaklepal na dveře Lazowského starý přítel. Jeho hlas se třásl. „Přijíždějí do vesnice. Možná zítra. Možná za týden. Musíte něco udělat. Prosím.“ Co mohl říct? Co mohl udělat jeden lékař proti nacistickým jednotkám? Proti systému, který měl seznamy, rozkazy, zbraně a železnou disciplínu? Zdálo se, že odpověď zní, nic.
A pak si Lazowski vzpomněl na jednu věc, kterou Němci nenáviděli a báli se jí možná víc než odboje.
Tyfus
Nemoc, která v první světové válce ničila celé jednotky. Pro nacisty byla tyfová epidemie katastrofou, která mohla zastavit transporty i vojenské operace. Hitler nařídil, že jakákoli oblast s možným výskytem tyfu musí být okamžitě izolována. To byla slabina.
Weil-Felixův test, okno do šíleného plánu
V té době existoval běžný test na tyfus, Weil-Felixova reakce. Problém byl, že reagoval nejen na skutečného původce tyfu, ale také na Proteus OX19, bakterii sama o sobě neškodnou.
To znamenalo jediné. Když člověku dáte injekci s mrtvou kulturou této bakterie, test vyjde pozitivně. A pacient při tom vůbec neonemocní. Byl to trik. Nebezpečný. Možná smrtelný. Pokud by nacisté zjistili, že jde o podvod, rozsudek by byl okamžitý.
Lazowski si zavolal svého přítele a kolegu, doktora Stanisława Matulewicze. Ten znal test dokonale a upozornil na riziko. „Pokud vzorky pošleme do Berlína, zjistí, že žádný skutečný tyfus není… a zastřelí nás dřív, než se nadějeme.“ Lazowski jen kývl.
„Ale když neuděláme nic, zemřou všichni.“ A tak se rozhodli jednat.
První injekce, začátek falešné epidemie
Testovací vesnicí se stal malý Zbydniów. Dvanáct mužů a žen, kterým hrozila deportace, dostali první injekce. Zachována byla maximální opatrnost, nesměli se ukazovat nemocní, nesměli vyvolat paniku. Jediné, co se změnilo, byly krevní vzorky. Německé laboratoře testovaly výsledky automaticky.
A pak přišel papír. Pozitivní. Tyfus.
Nastal zmatek. Němci okamžitě vyvěsili varování, uzavřeli přístupové cesty, polním četníkům přikázali zastavit vstup i výstup z oblasti. Do vesnice odmítali chodit, protože tyfu se báli jako ohně. A náhle, bez jediného výstřelu, bez jediného výbuchu, byla vesnice v bezpečí.
Od jedné vesnice k dvanácti
Zpráva se začala šířit. K Lazowskému se obraceli lidé z dalších obcí. Odvaha lékaře rostla a s ní i epidemie, která neexistovala. Vesničané spolupracovali překvapivě dobře. Když měli návštěvu od německých lékařů, hráli své role dokonale. Pomalá chůze. Unavené tváře.
Kašel. Předstírané horečky.
A když se jednou přece jen Němci odhodlali ke kontrole, Lazowski je přivítal několik metrů od domu, v bílém plášti a s kamennou tváří. „Pánové, je to horší než minulý týden. Máme 30 nových případů.“ Nemusel říkat víc. Německý doktor jen zbledl, ustoupil a nastoupil zpět do auta. Nacisté se už nikdy nepokusili vstoupit dovnitř.
Za tři a půl roku se falešná epidemie rozšířila do dvanácti vesnic. A zachránila zhruba 8 000 lidí. Mezi zachráněnými byli katolíci i židé, rodiny s dětmi, starci i lidé skrývající se před gestapem.
Mlčení po válce
Když se k Rozwadowu blížila Rudá armáda, Lazowski spálil veškeré záznamy. Nechtěl, aby se kdokoli dostal na seznamy, které by mohly znovu způsobit utrpení. A také věděl, že Sověti by jeho čin nemuseli považovat za hrdinský, lékaři, kteří spolupracovali s okupační správou, byť jen formálně, byli podezřelí. Po válce se mu podařilo emigrovat do USA. Stal se pediatrem, žil tichý život a dlouho o svém činu nemluvil. Až v 90. letech, po pádu komunismu, začal příběh znovu vyplouvat na povrch.
V roce 1999 ho polská vláda ocenila za záchranu životů během okupace.
Jeho kniha Prywatna wojna (Soukromá válka) doplnila detaily, které do té doby znalo jen pár lidí. Jeho závěrečná slova byla skromná, téměř nesmělá. „Nejsem hrdina. Jen jsem zachraňoval životy. To dělá každý lékař.“
Odkaz doktora Lazowského
Příběh Eugeniusze Lazowského je důkazem, že hrdinství nemusí mít podobu zbraně, uniformy nebo bitvy. Někdy stačí znalost, odvaha postavit se zlu jinou cestou, ne silou, ale rozumem.
Je to příběh o tom, jak jeden člověk s injekční stříkačkou dokázal porazit stroj na smrt. O tom, jak „epidemie, která neexistovala“, zachránila tisíce skutečných lidských životů. A o tom, že i v nejtemnější době může vzniknout světlo z úplně nečekaného místa.
Zapamatujme si to jméno, Dr. Eugeniusz Sławomir Lazowski.
Muž, který podvedl nacisty a tím zachránil 8 000 lidí.
