Článek
Bylo sobotní ráno, 5. listopadu 1949. Praha se probouzela do chladného, sychravého dne. V Pankrácké věznici však noc nikdy neskončila. V temných sklepních kobkách čekali muži, které komunistická moc označila za „zrádce lidově demokratického zřízení“.
Jejich jména tehdy zmizela z tisku i paměti, ale dnes se znovu vracejí.
Byli to muži, kteří se odmítli smířit s únorem 1948 a s tím, že po nacistické okupaci přišla nová, rudá. Většina z nich bojovala proti Němcům, prošla odbojem či vězením. Věřili, že svoboda není prázdné slovo. Ale právě to se v padesátých letech stalo smrtelným hříchem.
Spiknutí, které mělo probudit národ
Na jaře a v létě roku 1949 se kolem bývalého odbojáře Jaroslava Borkovce, doktora práv a důstojníka, začala formovat malá skupina lidí, které spojovala víra, že komunistický režim nemůže trvat věčně.
Patřili k nim mladí vlastenci, studenti i bývalí vojáci, všichni přesvědčeni, že Československo se musí bránit.
Jaroslav Berkovec
Cílem bylo vytvořit síť, která by v případě vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem mohla převzít moc, nebo alespoň pomoci Západu obnovit svobodný stát. Měli pár pistolí, několik psacích strojů a především víru, že naděje ještě neumřela.
Jenže Státní bezpečnost už o nich dávno věděla. Do skupiny nasadila agenty a pečlivě sledovala každý jejich krok. Když v srpnu 1949 přišla zatýkací vlna, nebylo cesty zpět.
Proces podle scénáře
V říjnu 1949 se v Praze konal veřejný proces s „protistátní skupinou Jaroslava Borkovce“ Z pohledu tehdejší propagandy šlo o „odhalené špiony, kteří chtěli svrhnout lidově demokratickou republiku“.
Z pohledu reality to bylo justiční divadlo, tragédie s předem napsaným koncem. Soudní síň byla přeplněná lidmi z Národní fronty a svazáků, kteří přišli zatleskat „spravedlnosti lidu“.
Borkovec se hájil klidně, s důstojností člověka, který ví, že už nemá co ztratit.„Jednal jsem ve jménu svobody a demokracie,“ pronesl při posledním slově. Tato věta, která by v jiné době mohla být oslavou odvahy, se stala jeho rozsudkem smrti.
5. listopadu 1949, den poprav
Byla tma a chlad, když v půl páté ráno do cely přišli bachaři.
Muže odvedli chodbou dolů, do sklepa.
Čekala tam nízká, vlhká místnost, v níž stál dřevěný trám a kat František Nenáhlý, muž, který v těch letech vykonával všechny politické popravy. Podle dochovaných protokolů byli popraveni postupně.
Nikomu nebylo více než čtyřicet let.
Těla byla převezena neznámo kam, pohřbena tajně, beze jmen. Režim nechtěl, aby rodiny měly kde truchlit. Jejich manželky, matky a děti se roky marně ptaly, kam mohou položit květinu. Odpovědí bylo ticho.
Pankrác, stěny, které slyšely příliš mnoho
V letech 1948–1953 bylo na Pankráci popraveno více než 230 politických vězňů. Továrníci, kněží, vojáci, studenti, lidé, kteří se provinili tím, že neztratili vlastní názor.
Některé popravy probíhaly v noci, jiné časně ráno, aby zůstaly „neviditelné“.
Popravy 5. listopadu 1949 patřily k prvním masovým výkonům politických trestů po únoru 1948. Byly symbolem, že komunistický stát nemá slitování ani s těmi, kdo ještě před pár lety bojovali za svobodu národa.
Znovu nalezené jméno, ztracený hrob
Teprve po roce 1989 se mohly rodiny obětí veřejně ozvat a vyprávět svůj příběh. Postupně se podařilo identifikovat některé z těl a vystavit jim symbolické hroby. Na Pankráci dnes stojí Pamětní zeď obětí komunismu, kde jsou vyryta i jména Borkovce, Jandy, Charváta a jejich druhů. Každý rok se zde zapalují svíčky. Malé plamínky, které připomínají, že svoboda má cenu života a že byla znovu vybojována i jejich krví.
---
Příběh popravených mužů z 5. listopadu 1949 není jen historií. Je zrcadlem doby, kdy spravedlnost měla stranickou legitimaci a kdy se pravda trestala smrtí. Je varováním před fanatismem, poslušností a strachem, třemi pilíři každé diktatury. A také připomínkou, že každé slovo, které dnes můžeme svobodně říct, každý článek, který smíme napsat, každý názor, který smíme vyslovit, má svůj tichý odraz v těch sklepních kobkách, kde 5. listopadu 1949 umlčeli šest hlasů.
