Článek
Bylo sobotní ráno, 5. listopadu 1949. Praha se probouzela do chladného, sychravého dne. V Pankrácké věznici však noc nikdy neskončila. V temných sklepních kobkách čekali muži, které komunistická moc označila za „zrádce lidově demokratického zřízení“.
Jejich jména tehdy zmizela z tisku i paměti, ale dnes se znovu vracejí, Jaroslav Borkovec, Vratislav Janda, Miloslav Choc, Josef Charvát, Karel Bacílek a František Příborský.
Byli to muži, kteří se odmítli smířit s únorem 1948 a s tím, že po nacistické okupaci přišla nová, rudá. Většina z nich bojovala proti Němcům, prošla odbojem či vězením. Věřili, že svoboda není prázdné slovo. Ale právě to se v padesátých letech stalo smrtelným hříchem.
Spiknutí, které mělo probudit národ
Na jaře a v létě roku 1949 se kolem bývalého odbojáře Jaroslava Borkovce, doktora práv a důstojníka, začala formovat malá skupina lidí, které spojovala víra, že komunistický režim nemůže trvat věčně.
Patřili k nim mladí vlastenci, studenti i bývalí vojáci, všichni přesvědčeni, že Československo se musí bránit.
Jaroslav Berkovec
Cílem bylo vytvořit síť, která by v případě vypuknutí konfliktu se Sovětským svazem mohla převzít moc, nebo alespoň pomoci Západu obnovit svobodný stát. Měli pár pistolí, několik psacích strojů a především víru, že naděje ještě neumřela.
Jenže Státní bezpečnost už o nich dávno věděla. Do skupiny nasadila agenty a pečlivě sledovala každý jejich krok. Když v srpnu 1949 přišla zatýkací vlna, nebylo cesty zpět.
Proces podle scénáře
V říjnu 1949 se v Praze konal veřejný proces s „protistátní skupinou Jaroslava Borkovce“ Z pohledu tehdejší propagandy šlo o „odhalené špiony, kteří chtěli svrhnout lidově demokratickou republiku“.
Z pohledu reality to bylo justiční divadlo, tragédie s předem napsaným koncem. Soudní síň byla přeplněná lidmi z Národní fronty a svazáků, kteří přišli zatleskat „spravedlnosti lidu“.
Borkovec se hájil klidně, s důstojností člověka, který ví, že už nemá co ztratit.„Jednal jsem ve jménu svobody a demokracie,“ pronesl při posledním slově. Tato věta, která by v jiné době mohla být oslavou odvahy, se stala jeho rozsudkem smrti.
5. listopadu 1949, den poprav
Byla tma a chlad, když v půl páté ráno do cely přišli bachaři.
První trojici, Jaroslava Borkovce, Vratislava Jandu a Josefa Charváta odvedli chodbou dolů, do sklepa.
Čekala tam nízká, vlhká místnost, v níž stál dřevěný trám a kat František Nenáhlý, muž, který v těch letech vykonával všechny politické popravy. Podle dochovaných protokolů byli popraveni postupně. Po krátké přestávce přivedli Karla Bacílka, Miloslava Choce a Františka Příborského.
Nikomu nebylo více než čtyřicet let.
Těla byla převezena neznámo kam, pohřbena tajně, beze jmen. Režim nechtěl, aby rodiny měly kde truchlit. Jejich manželky, matky a děti se roky marně ptaly, kam mohou položit květinu. Odpovědí bylo ticho.
Pankrác, stěny, které slyšely příliš mnoho
V letech 1948–1953 bylo na Pankráci popraveno více než 230 politických vězňů. Továrníci, kněží, vojáci, studenti, lidé, kteří se provinili tím, že neztratili vlastní názor.
Některé popravy probíhaly v noci, jiné časně ráno, aby zůstaly „neviditelné“.
Popravy 5. listopadu 1949 patřily k prvním masovým výkonům politických trestů po únoru 1948. Byly symbolem, že komunistický stát nemá slitování ani s těmi, kdo ještě před pár lety bojovali za svobodu národa.
Znovu nalezené jméno, ztracený hrob
Teprve po roce 1989 se mohly rodiny obětí veřejně ozvat a vyprávět svůj příběh. Postupně se podařilo identifikovat některé z těl a vystavit jim symbolické hroby. Na Pankráci dnes stojí Pamětní zeď obětí komunismu, kde jsou vyryta i jména Borkovce, Jandy, Charváta a jejich druhů. Každý rok se zde zapalují svíčky. Malé plamínky, které připomínají, že svoboda má cenu života a že byla znovu vybojována i jejich krví.
---
Příběh šesti popravených mužů z 5. listopadu 1949 není jen historií. Je zrcadlem doby, kdy spravedlnost měla stranickou legitimaci a kdy se pravda trestala smrtí. Je varováním před fanatismem, poslušností a strachem, třemi pilíři každé diktatury. A také připomínkou, že každé slovo, které dnes můžeme svobodně říct, každý článek, který smíme napsat, každý názor, který smíme vyslovit, má svůj tichý odraz v těch sklepních kobkách, kde 5. listopadu 1949 umlčeli šest hlasů.
