Pod kůží Sněžky. Důl Kovárna, tajemství nitra nejvyšší české hory

Pod kůží Sněžky

Když se Martin poprvé zadíval k vrcholu Sněžky, slunce už klesalo nízko nad obzor a barvilo hřeben do temně rudé barvy. Nebyla to barva klidu. Spíš připomínala žhavé uhlíky, které ještě doutnají pod popelem. V dálce se zvedaly pruhy mlhy a v jejich pohybu bylo cosi zneklidňujícího, téměř neklidného. Hora působila klidně jen zdánlivě. Martin měl zvláštní pocit, že se dívá na něco, co nespí.

Věděl o starých dolech. Slyšel vyprávění místních horalů, kteří mluvili o zapomenutých štolách, o lidech, kteří sešli pod zem a už se nikdy nevrátili, i o pokladech, jež prý hora skrývá dodnes. Ty příběhy znal, vyrůstal na nich. Jenže tentokrát to bylo jiné. Nešlo o zvědavost ani o romantickou představu dobrodružství. Byla to předtucha. Tíživá, neodbytná, jako když se člověk ocitne na prahu místa, které ho k sobě volá, aniž by mu nabízelo vysvětlení.

„Neslyšel jsem, že bys sem někdy chtěl,“ povzdechl si Josef, když seděli večer v hostinci v Pec pod Sněžkou. Dřevo v kamnech praskalo a vzduch byl nasáklý kouřem a vlhkostí. „Lidi sem jezdí kvůli výhledům, kvůli lanovce. Ne kvůli temnotě pod horou.“

Martin se jen usmál. Neměl chuť jezdit lanovkou. Nikdy ho nelákaly cesty, které někdo jiný připravil předem. Pod tou masivní horou, hluboko v kameni, muselo být víc než jen duté chodby a zřícené výztuže. Věděl to. Cítil to.

„Důl Kovárna,“ řekl tiše, spíš pro sebe než pro ostatní. „To není jen nějaká stará štola. Těžila se tam měď, železo i arsen. A někde tam zůstala žíla, kterou nikdo nikdy nedotáhl.“

Josef se zasmál, ale v jeho hlase zazněla nervozita. „A taky se říká, že tam chodí permoníci,“ dodal a teatrálně se rozhlédl kolem, jako by čekal, že se někdo ozve.

To byla chyba. Martin tu větu nepřešel smíchem. Vzal ji jako výzvu.

Druhý den vyrazili brzy ráno. Čtyři muži, každý s batohem, helmou a čelovkou. Stezka je vedla vzhůru serpentinami do prostoru, kde se krajina začíná měnit. Obří důl je hluboké, sevřené údolí, kde se voda řeky Úpy láme přes balvany a kde se stíny stromů prodlužují tak, že připomínají postavy. Místo, kde má člověk pocit, že vstupuje do jiného světa, aniž by překročil jakoukoli viditelnou hranici.

Martin šel první. „Pamatujte,“ řekl, když se zastavili pod skalním svahem, „dole nejsou žádné značky, žádná světla. Jen to, co tam zůstalo po hornících. A ti tam nechodili jen kvůli rudě. Chodili tam i kvůli tomu, co ten kámen skrývá.“

Luigi, italský geolog, který se k nim přidal spíš ze zvědavosti než z víry v pověsti, pokrčil rameny. „Kámen skrývá jen minerály.“

Nikdo mu neodporoval. Ale nikdo mu ani úplně nevěřil.

Vchod do štoly byl nenápadný, částečně zakrytý zbytky staré stavby. Právě tady stávala kdysi Kovárna, místo, kde se opravovaly nástroje a kde horníci naposledy viděli denní světlo, než sestoupili dolů. Martin se sklonil a nahlédl dovnitř. Tma byla hutná, téměř hmatatelná. Jako by světlo naráželo na stěnu, která ho odmítala pustit dál.

První metry byly klidné. Chodba se zvolna svažovala, stěny nesly jasné stopy ruční těžby. Pak se ale objevily staré žebříky, kovové mříže, lávky nad temnými propastmi. Prostor se začal měnit. Vzduch ztěžkl. Ticho zesílilo.

„Tady to začíná,“ zašeptal Luigi. A tehdy to uslyšeli.

Nejdřív jen slabě. Kapání vody. Pak něco jiného. Pravidelné, jemné, nehudební. Klepání. Jako by někdo z druhé strany zkoušel pevnost stěny. Martin se zastavil. Tep se mu zrychlil.

„To je asi voda,“ řekl Josef, ale ani on tomu sám nevěřil.

Nebyla to voda. Bylo to přesné. Rytmické. A reagovalo to na jejich pohyb.

Když vstoupili do širší části štoly, světla čelovek odhalila vyryté značky. Nejen běžné hornické symboly, ale složité tvary, které připomínaly staré znaky, téměř runy. A pak si Martin všiml něčeho, co mu stáhlo žaludek. V prachu na podlaze byl otisk ruky. Malé. Se třemi prsty.

Nikdo se nesmál.

Podzemí se dál rozvětvovalo. Chodby se křížily, klesaly, znovu stoupaly. Koleje, po nichž kdysi jezdily vozíky s rudou, mizely v temnotě. Místy se zdálo, že světlo čelovek osvětluje cosi, co se vzápětí ztratí. Ne stín. Spíš pohyb.

Po dlouhé době narazili na komoru, která neodpovídala běžné těžbě. Uprostřed ležel plochý kámen, jehož povrch byl pokryt vrypy připomínajícími mapu. Žíly, vodní cesty, slabá místa masivu. Ne plán, jak těžit. Ale jak rozumět.

„Tohle není jen důlní mapa,“ zašeptal Luigi. „Tohle je celá hora.“

V tu chvíli klepání ustalo. A v tom tichu, které následovalo, měl Martin pocit, že se prostor kolem nich nadechl. Ne hrozivě. Spíš vědomě. Když se vydali zpět, chodby se zdály jiné. Kratší. Delší. Jako by si hora sama upravovala cestu.

A pak to přišlo. Pocit přítomnosti. Tepla. Ne lidského, ale klidného. A v hlavě se ozvalo jediné slovo. Děkuj.

Když vyšli ven, svět byl stejný a přesto jiný. Martin se otočil k ústí štoly. Věděl, že si neodnáší žádný kov. Jen příběh. A úctu.

Podzemí pod Sněžkou se mezitím dál měnilo. Některé chodby se zřítily, jiné se znovu otevřely v padesátých letech dvacátého století, kdy se tu krátce těžil arsen. Zůstaly koleje, vozíky, žebříky, výdřeva. A zůstalo ticho. Ticho, které dnes může zažít i ten, kdo se vydá do nitra hory s odborným doprovodem.

Dnes je možné navštívit historický důl Kovárna v Obřím dole v rámci organizovaných prohlídek. Sestupuje se hluboko pod povrch, do autentických prostor, kde se skutečně pracovalo. Prohlídky probíhají v letních měsících, jsou fyzicky náročné a vyžadují pevnou obuv, teplé oblečení a respekt k místu. Pod zemí je stálá teplota kolem devíti stupňů, vlhko a tma, která nepůsobí strašidelně, ale vážně.

A možná, když se na chvíli zastavíte, zhasnete světlo a zaposloucháte se, uslyšíte i dnes to staré klepání. Ne jako výstrahu. Spíš jako připomínku, že hora bdí. A že skutečný poklad si odnáší jen ten, kdo umí odejít s prázdnýma rukama a plnou hlavou.

Obří důl Kovárna Důl Kovárna Krkonoše Stránky Pec pod Sněžkou, Stránka Region-krkonoše, Stránka Veselý Výlet,