Článek
Hora se po jejich návratu nezměnila. Stála tam stejně jako předtím, rozložitá, kamenitá, vystavená větru. A přesto Martin věděl, že už není stejná. Ne proto, že by se proměnila ona, ale proto, že se proměnil on sám. Některá místa se člověku otevřou jen jednou a podruhé už zůstanou zavřená, i když do nich fyzicky může vstoupit znovu. Podzemí Sněžky k takovým místům patřilo.
Od jejich výpravy uplynuly týdny. Martin se vrátil do běžného rytmu, ale noc co noc se mu vracely obrazy tmy, vlhka a kamene. Ne jako sen, spíš jako vzpomínka, která se připomínala pokaždé, když zavřel oči. Klepání slyšel i doma, v tichu bytu, mezi praskáním topení a vzdáleným šumem města. Nebylo hlasité. Bylo přesné. Stejné jako tam dole.
Josef o výpravě mluvit nechtěl. Kdykoli se téma otevřelo, změnil řeč, stočil ji k práci nebo k počasí. Luigi se vrátil do Itálie a poslal jen krátký vzkaz.„Hora není objekt. Je to bytost.“ Martin si ten vzkaz uložil, ale neodpověděl. Nevěděl, co by měl napsat. Některé věci se sdílejí špatně slovy.
Jednoho podzimního dne se do Pece vrátil. Neplánovaně. Nepřijel za dobrodružstvím, ale za tichem. Turistická sezóna skončila, stezky zely prázdnotou a vítr už nesl chlad, který patří horám před zimou. Sněžka se ztrácela v mracích a působila odtažitě, skoro nepřátelsky. Přesně tak, jak to měl Martin rád.
Vyšel pěšky do Obřího dolu. Ne ke vstupu do dolu Kovárna. Ne tentokrát. Šel pomalu, bez cíle, nechal se vést terénem. Kameny klouzaly, tráva byla mokrá, voda stékala po svazích v tenkých pramenech. V jednom místě se zastavil. Ne proto, že by to plánoval. Prostě věděl, že má.
Bylo to nenápadné místo. Nic, co by si běžný turista zapamatoval. Jen skalní výchoz, nízký převis a suť. A přesto tam bylo cosi známého. Pocit, že tady se něco láme. Ne kámen, ale směr.
Posadil se na kámen a zavřel oči. Vítr zesílil. A v tom zvuku, který se proháněl mezi balvany, se znovu ozvalo klepání. Ne fyzicky. Spíš uvnitř. Martin pochopil, že druhý sestup nebude do dolu, ale do paměti hory.
Kdysi dávno, dávno před tím, než se o Sněžce psalo a kreslilo, přicházeli do těchto míst lidé s ohněm a železem. Neznali mapy, neznali přesné žíly. Naslouchali. Kamenům, vodě, zvukům. První štoly byly krátké, opatrné. Každý úder kladiva byl prosbou. Každý krok do tmy byl smlouvou.
A právě tehdy se zrodili permoníci. Ne jako bytosti z masa a kostí, ale jako otisk vztahu mezi člověkem a horou. Když se horník choval s úctou, hora odpovídala klidem. Když tlačil, brala si zpět. Permoníci nebyli strážci pokladu. Byli strážci míry.
Martin otevřel oči. Slunce se prodíralo skrz mraky a osvětlilo část svahu. V tom světle se mu zdálo, že vidí pohyb. Ne postavu. Spíš změnu struktury stínu. Jako když se kámen rozhodne pohnout, ale pak si to rozmyslí.
„Nechci nic brát,“ řekl nahlas, aniž by věděl komu. „Jen poslouchat.“
Odpovědí mu bylo ticho. A to bylo v pořádku.
Následující dny trávil chozením po starých trasách, které vedly kolem zaniklých důlních děl. Věděl, že do podzemí sám nesmí. Ne proto, že by to bylo zakázané, ale proto, že by to bylo neuctivé. Některé věci se dělají jen jednou. Podruhé už nejsou pravé.
Jednoho večera, když se vracel zpět, zastavil se u místa, kde kdysi stála kovárna. Nebylo tam nic. Jen nerovnost terénu, pár kamenů, náznak základů. A přesto měl Martin pocit, že slyší kovadlinu. Ne hlasitě. Spíš jako vzpomínku zvuku. Úder železa o železo. Rytmus práce. Rytmus, který se nápadně podobal klepání z dolu.
Tehdy pochopil, že kovárna nebyla jen technické zázemí. Byla přechodem. Místem, kde se svět nahoře setkával se světem dole. Kde se rozhodovalo, s jakým úmyslem člověk vstoupí pod zem. Kladivo se tam nekovalo jen z železa, ale i z vůle.
V noci se mu zdál sen. Ne obrazový, ale pocitový. Stál v komoře s kamennou mapou, ale tentokrát nebyl sám. Kolem něj byly drobné postavy, sotva znatelné, jako by byly vytesané z tmy. Nemluvily. Jen se dívaly. A on věděl, že čekají.
„Na co?“ zeptal se.
Odpověď nepřišla slovy. Přišla jako pochopení. Čekaly, až někdo pochopí, že jejich úkolem není chránit horu před lidmi, ale lidi před horou.
Ráno se probudil klidný. Věděl, že druhý díl příběhu není o dalším sestupu. Je o návratu. O tom, co si člověk odnese, když se dotkne něčeho staršího než je on sám.
Když z Krkonoš odjížděl, Sněžka byla opět zahalená v mracích. Působila chladně a vzdáleně. Ale Martin už věděl, že to není odmítnutí. Jen způsob, jakým hora říká: viděla jsem tě. A to stačí.
Klepání už ho neděsilo. Stalo se součástí ticha, které nosil v sobě. A pochopil, že skutečné podzemí Sněžky není v hloubce desítek metrů, ale v paměti, kam se vstupuje pomalu a s respektem. Tam, kde permoníci stále bdí. Ne proto, aby hlídali poklad. Ale aby připomínali, že některé věci se nemají dobývat. Jen chápat.
