Článek
Když se řekne „Diana“, většina lidí si představí bohyni lovu, nikoli temný svět podzemních tunelů na Vysočině, kde vznikala křídla a trupy stíhaček Messerschmitt. Krajina mezi Tišnovem a Nedvědicí dnes působí klidně, zvlněná údolí, tiché lesy a klidné vesničky. Přitom právě tady se odehrával jeden z největších tajných zbrojních projektů na území Protektorátu. Projekt, v němž se spojila inženýrská preciznost, spěch, strach i lidské utrpení.
Příběh začal ve chvíli, kdy německé zbrojní velení čelilo stále ničivějším náletům spojenců. Letecké továrny byly jedním z nejčastějších cílů, a tak se Němci rozhodli část produkce ukrýt pod zem. Pozornost padla na tři rozestavěné železniční tunely v údolí řek Libochovky a Haldy. Tunely měly být přirozeně součástí ambiciózní dvoukolejné trati, která měla propojit Brno a Havlíčkův Brod. Válka stavbu přerušila, nacistická armáda okamžitě využila příležitosti.
Tunely byly ideální. Dostatečně dlouhé, skryté v lesích, s přirozeným krytem hlubokých údolí. V krátkém čase je stavební čety přeměnily na podzemní haly. Loučský tunel se měl stát srdcem výroby, zde se kompletovaly trupy. Lubenský tunel byl uzpůsoben pro výrobu křídel a menších dílů. Níhovský tunel vyplnily lisy a zařízení pro zpracování plechů. Všechno bylo propojeno úzkokolejnou drážkou, takovou tepnou, která neustále rozvážela materiál mezi jednotlivými výrobními sekcemi.
Tunel továrna Diana
To, co se odehrávalo uvnitř, si dnes dokážeme jen těžko představit. Trvalé vlhko, chlad, šero rtuťových výbojek, nepřetržitý rachot vrtáků, lisů a strojů. Tunely původně nebyly určeny pro lidi ani pro dlouhodobý pobyt, a tak se musely narychlo rozšířit či doplnit dalšími štolami. U Loučského tunelu vznikla kotelna, technické chodby i nouzový východ. Ostatní tunely na tom byly hůř, dřevěná vrata, žádné únikové chodby a mizerné zázemí.
Přesto se zde rozjela výroba, která měla zásadní význam pro německé letectvo. Továrna Diana byla jedním z mála podzemních závodů, kde se skládaly téměř kompletní stíhačky Messerschmitt Bf 109. Každý trup prošel několika fázemi montáže, křídla se přivážela po úzkokolejce, plechy se lisovaly hluboko v útrobách třetího tunelu. Koncem roku 1944 už byla výroba v plném proudu a denně vznikalo několik strojů, uvádí se, že až osm kompletních letounů na den. V továrně pracovali němečtí technici, ale také stovky totálně nasazených dělníků a zajatců z provizorního tábora v Kutinách. Jejich každodenní realitou byla únava, nemoc, nebezpečí úrazů i strach ze stráží.
S blížícím se koncem války situace houstla. Chyběly díly, chyběla elektřina, kolabovala doprava. Čím blíže byl květen 1945, tím chaotičtější provoz byl. Některé linky běžely naplno, jiné se zastavovaly. Poslední stroje opustily tunely na jaře 1945. O několik dní později už byly vchodové objekty prázdné, rozházené, někde ještě rozsvícené, jako by je dělníci opustili v půli směny.
Po válce převzala oblast československá a sovětská armáda. Zkoumaly se stroje, dokumenty, technologie. Mnohé se ztratilo, některé části zařízení byly odvezeny. Tunely pomalu pohlcovala příroda. Úzkokolejná dráha, která kdysi převážela křídla Messerschmittů, zarostla trávou. Zůstaly jen betonové bloky latrín, opuštěné základy dílen, ruiny strážních stanovišť a zrezivělé zbytky výztuh.
Dnes jsou tunely Diany fascinujícím svědkem doby. Zvenku působí téměř nenápadně. Loučský tunel, kdysi srdce podzemního průmyslu, je zavalený, ale jeho portál působí stále monumentálně. Níhovský a Lubenský tunel připomínají jizvy v krajině. Lidé sem chodí na výlety, badatelé zde hledají zbytky kolejí, dřevěných pražců nebo fragmenty zařízení. Místní o Dianě často vyprávějí šeptem, jako o něčem, co se kdysi odehrálo tak blízko, a přesto tak daleko od obyčejného života.
Diana není jen továrna. Je to příběh o tom, jak hluboko dokáže zasáhnout válka do krajiny i lidských osudů. Je to připomínka toho, že i v tichém údolí mezi lesy se může odehrát kapitola světových dějin. A je to také varování, jak rychle lze přetvořit mírumilovné místo v podzemní svět plný dýmu, kovu a utrpení.
Až někdy půjdeš kolem, zastav se. Zkus si představit, jaký byl zvuk klepání plechů vyrábějících stíhačku, jak voněl olej a jaké to asi bylo stát v temném tunelu, kde se rodily stroje smrti. Ticho dnešní Diany je tak intenzivní právě proto, že v sobě nese ozvěnu všeho, co se zde odehrálo. Diana není pouhým mytickým pojmem, ani legendou,je historickým faktem, dobře dokumentovaným a zároveň tragickým. Je to místo, kde se průmysl, válka, tajemství a lidské osudy protnuly. Továrna vyráběla stíhačky, nacisté doufali, že tím prodlouží život svého letectva, a přitom ignorovali, že ty, kdo musí v podzemí pracovat, odsuzují k práci bez naděje, v mrazu, ve vlhku, v tichu, kde každá chyba mohla znamenat smrt.
Po válce se část prostoru proměnila v tábor, část byla zlikvidována nebo zanedbána, dnes zůstávají jen stopy, portály tunelů, betonové základy, starý viadukt, úzkokolejná drážka zaniklá v zarostlém údolí. A s nimi i paměť, paměť obětí, paměť technické hrozby, paměť historie, která se nevymazává, pokud si ji lidé připomínají.
Pokud někdo chce, může se dnes vydat „po stopách Diany“ s respektem, klidem, s vědomím, že nejde o turistický fraktál, ale o místo, které naznačuje, co válka umí udělat, nejen z letadel, děl či tanků, ale z běžné krajiny, a z obyčejných lidí.
