Článek
„Tati, tak kam půjdeme?“ „Co třeba Český kras? Podíváme se ke Kódské jeskyni a potom na Axamitovu bránu.“ „A jak je to daleko?“ „To se dozvíš cestou.“ „Tati!“ Směju se. Zatím jsme ještě ani pořádně nevyrazili a už je jasné, že dnešní výprava bude mít všechno, co k ní patří. Batohy, les, nějaké ty kilometry a občasnou kontrolu, kolik jich ještě zbývá.
Vyrážíme z Berouna, přijeli vlakem. Je chladno a vzduch má tu podzimní vlhkost, která se člověku dostane pod bundu, když se chvíli nehýbe. Na spaní venku to už není, ale na pořádnou procházku je počasí jako dělané. V batohu máme něco k jídlu, pití a všechno potřebné na cestu. Žádný spěch, žádné velké plány. Chceme si užít sobotu venku a poznat další kus naší krásné krajiny.
Jakmile necháme Beroun za zády, začíná se měnit i okolí. Městský ruch postupně utichá a my pokračujeme dál, vstříc podzimní krajině. Stromy už mají většinu listí dole. Na některých větvích se ještě drží žluté a rezavé zbytky, jiné jsou téměř holé a jejich tmavé siluety se rýsují proti šedému nebi. Pod nohama nám šustí mokré listí. Místy z něj vykukují kameny, kořeny a tmavá hlína. Vzduch voní lesem, vlhkou půdou a tlejícím dřevem. Když zafouká vítr, ze stromů se snese několik posledních listů a pomalu se snášejí k zemi. Podzim už se s létem definitivně loučí.
Čertovy schody
Mám tuhle dobu rád. Les je jiný než v červnu, kdy všechno bují a zelená se. Teď je trochu syrový, místy pochmurný, ale právě v tom má svoje kouzlo. Člověk vidí dál mezi stromy, lépe vnímá tvary skal a při každém stoupání se mu občas otevře pohled do okolní krajiny. „Tati, tady je docela hezky, co?“ „Je. A počkej, až se dostaneme dál mezi skály.“ Eliška se rozhlédne a pokračuje. Nemusím ji pobízet, aby šla dál. Chůzi má ráda, jen chce občas vědět, jak jsme na tom s cestou. A to je na našich výpravách už taková tradice. Po nějaké době se ozve znovu. „Tak kolik nám ještě zbývá?“ Podívám se do mapy. „Ještě pěkný kus.“„No jo, ale kolik?“ „Asi deset.“„Tak to jde.“ A přesně takhle to má být. Žádné přemlouvání ani velké řeči. Prostě jdeme a cestou si povídáme. Někdy o tom, co vidíme kolem sebe, jindy o úplně obyčejných věcech, které bychom doma možná ani nezačali probírat.
Na vandru se člověk nemusí pořád za něčím hnát. Stačí vnímat cestu, občas se zastavit a podívat se, co je kolem. V Českém krasu je na co koukat. Vápencové podloží se objevuje na různých místech, mezi stromy vystupují skalní stěny a terén se vlní nahoru a dolů. Není to krajina vysokých hor, ale rozhodně není nudná. Každá zatáčka může přinést nový pohled a každá pěšina nás zavede trochu jinam.
Jedním z našich dnešních cílů je Kódská jeskyně. Podobná místa mě vždycky přitahovala. Člověk stojí před tmavým otvorem ve skále a hned ho napadne, co se ukrývá uvnitř. Když se blížíme k jeskyni, okolní terén nám připomíná, že Český kras není jen les a obyčejné pěšiny. Vápenec tu vystupuje ze země v podobě skal a kamenů a v některých místech se ukazuje, jakou práci dokáže během dlouhých období odvést voda. Pomalu narušuje horninu a vytváří tvary, které by člověk sám jen těžko napodobil.
Jeskyně Koda
U jeskyně se zastavíme. Kolem je vlhko, listí se drží při zemi a tmavý vstup působí v šedém podzimním světle ještě výrazněji. Chvíli si místo prohlížíme. „Tati, a jak je to tam hluboké?“ „To zvenku přesně nepoznáme.“ „A šel bys dovnitř?“ „Kdybych věděl, že je to bezpečné a že tam můžu, tak by mě to určitě zajímalo.“ Eliška se podívá k otvoru a potom zase na mě. „Takže jsi zvědavý.“ „Jsem.“
To je vlastně vandrování krásné. Člověk vyrazí za jedním cílem, ale cestou ho zaujme spousta dalších věcí. Někdy je to výhled, jindy starý strom, skála nebo právě jeskyně. Nemusíme všechno prozkoumat do posledního centimetru. Některá místa si člověk užije i zvenčí. Ještě se ohlédnu. Tmavý otvor ve skále pomalu mizí za stromy a před námi se znovu otevírá lesní cesta.
Čeká nás další kus putování a také Axamitova brána. „Tak jdeme?“ „Jdeme.“ Čím dál jsme od běžných cest, tím víc si všímám zdejší krajiny. Vápencové skály se objevují mezi stromy a místy vystupují ze svahu tak nenápadně, že by si jich člověk při rychlé chůzi ani nevšiml. Podzimní les jim dodává zvláštní barvu. Šedé kameny kontrastují s hnědým listím, tmavými kmeny a posledními žlutými listy na větvích.
Naším dalším cílem je Axamitova brána, přírodní skalní útvar v oblasti Kotýzu. Její tvar připomíná kamenný oblouk. Když se na něj člověk podívá, snadno pochopí, proč dostal právě takové jméno. Tady nestavěl žádný zedník a nikdo neskládal kameny jeden na druhý. O podobu útvaru se postarala příroda. Voda po dlouhou dobu působila na vápenec a pomáhala utvářet zdejší krasovou krajinu. Vznik brány se spojuje mimo jiné s možností, že se propadl strop někdejšího podzemního prostoru. Přesný vývoj ale není tak jednoduchý, aby se dal shrnout do jedné jisté věty.
Když k bráně dorazíme, chvíli si ji prohlížíme. V okolí je klid, jen vítr občas rozhýbe větve a někde v dálce se ozve pták. Mezi stromy prosvítá šedé nebe a mokré listí se drží na kamenech. V létě tu musí být všechno zelenější, ale mně se líbí i tahle podzimní podoba. Skály jsou dobře vidět a celé místo působí trochu drsněji.
„Tak co, stálo to za tu cestu?“ zeptám se Elišky. „Jo, je to zajímavý.“ „Tak to jsem rád.“ Procházíme okolí a díváme se na bránu z různých stran. Člověk se u podobného útvaru může chvíli zamyslet nad tím, kolik času příroda potřebovala, aby vytvořila něco takového. My sem dojdeme za pár hodin, uděláme si pár fotografií a zase odejdeme. Skála tu ale zůstane dál, stejně jako tu byla dávno před námi.
Jeskyně Děravá
Oblast Kotýzu je zajímavá i tím, že tu lidé žili už v dávných dobách. Archeologové zde objevili stopy starého osídlení a zdejší krajina má bohatou minulost. Když se člověk rozhlédne kolem, není těžké pochopit, proč tu lidé hledali útočiště a proč se do těchto míst vraceli. My dnes ale žádné velké historické bádání neprovádíme. Jsme tu hlavně kvůli přírodě a společnému výletu. Přesto je příjemné vědět, že místa, kterými procházíme, mají za sebou mnohem delší příběh než ten náš dnešní.
Eliška se ještě naposledy rozhlédne a upraví si batoh. „Tak kam teď?“ „Teď už budeme pomalu pokračovat zpátky.“ „A jak je to ještě daleko?“ Podívám se na ni. „Já věděl, že tahle otázka ještě přijde.“ Oba se zasmějeme a vyrážíme dál. Návrat je stejně důležitou součástí výletu jako cesta k cíli. Člověk už ví, že hlavní místa má za sebou, ale před sebou má pořád několik kilometrů. A v podzimním lese je potřeba myslet také na to, že se brzy začne stmívat. Pokračujeme lesními cestami, místy přes kořeny a kameny, jinde po měkčím podkladu pokrytém listím. Když se na chvíli zastavíme, je slyšet jen vítr v korunách a naše hlasy. Vlhký vzduch voní lesem a občas se mezi stromy objeví otevřenější místo, odkud je vidět do okolní krajiny.
S každým dalším kilometrem se pomalu ozývají nohy, ale nikam se neženeme. Eliška jde dál a občas se mě zeptá, kudy přesně pokračujeme. Já kontroluji mapu a hlídám, abychom se drželi správné cesty. „Tak co, tati, kolik ještě?“ „Už jsme zase o kus blíž.“„To říkáš pořád.“ „Protože je to pravda. Každým krokem.“ „To je teda odpověď.“ Směju se. Tohle jsou naše obyčejné rozhovory, které by možná nikomu jinému nepřišly nijak zvláštní. Ale přesně takhle to na společných vandrech chodí. Člověk nemusí pronášet moudra ani každou chvíli zažívat nějaké velké dobrodružství. Někdy stačí obyčejná poznámka, společný smích a cesta, která pomalu ubíhá pod nohama.
Když chodím sám, mám čas na svoje myšlenky. S Eliškou je to jiné. Povídáme si, ukazujeme si zajímavosti kolem cesty a sdílíme zážitky, které bychom každý sami prožili úplně jinak. A právě proto mám naše výpravy rád. Děti rostou rychle a člověk si někdy ani nevšimne, jak se mění. O to víc si vážím toho, že Eliška se mnou pořád ráda vyráží do přírody. Nechci z každého výletu dělat velkou událost ani ji nutit, aby obdivovala všechno, co zaujme mě. Stačí mi, když nás to oba baví a když se na další cestu těšíme.
Když se naše sobotní putování chýlí ke konci, jsme rádi, že jsme vyrazili. Český kras nám ukázal zase něco nového. Prošli jsme podzimním lesem, zastavili se u Kódské jeskyně a došli k Axamitově bráně. Viděli jsme zajímavá místa a strávili spolu den, který by doma u televize vypadal úplně jinak. Když si na něj jednou vzpomenu, možná si nevybavím každý kilometr ani každou odbočku. Ale budu vědět, že jsme s Eliškou strávili další den venku, že jsme se společně prošli krásnou krajinou a že jsme měli čas jeden na druhého.
A příště? To se zase někde podíváme do mapy, vybereme další cestu, hodíme batohy na záda a vyrazíme. A někde mezi lesy se určitě znovu ozve: „Tati, a kolik je to ještě daleko?“
