Článek
Za lesem, za loukou, kde bzukot včel přechází do ticha a kde se kapradí sklání k hladině, teče Kružský potok. Není to žádný velikán, ale zato je moudrý, starý a pamatuje si každého, kdo do něj kdy vstoupil, bosou nohu, jelení pysk i vydří tlapku.V té vodě žil vodník Matlík. Byl trochu bručoun, ale měl srdce měkké jako rašelina. Každé ráno objížděl svůj úsek potoka na dřevěném šlapadle a kontroloval, zda je všechno v pořádku. Kamínky lesklé, raci spokojení a vydry čisté.
Jenže jednoho jara se cosi změnilo.
Na břehu vyrostla zíďka. Ne z kamenů jak bývá zvykem, ale ze starých černých železničních pražců, které někdo dovezl, aby prý „zpevnil břeh“. Lidé si pochvalovali, jak to drží, ale voda ztmavla. Vydry měly bolavé oči a raci se odstěhovali k řece. A co hůř – v potoce se objevil pstruh duhový, který měl tak zářivé barvy, až z toho šla husí kůže. Místo jemné duhové linky měl pruhy jedovatě růžové, zelené a modré, a světélkoval i v noci.
„Tohle není normální duha,“ mumlal Matlík. „To je otrava.“ A měl pravdu.
Pražce, nacucané kreozotem, začaly do potoka vypouštět jed. Byl to jed plíživý, neviditelný, ale ničivý. Trávil plankton, dusil šneky, ztráceli se vodní pavouci. A pstruh? Ten se smál, mluvil pozpátku a ryby kolem něj hynuly strachy.
Vodník svolal radu podvodníků — ne těch nepoctivých, ale doslova obyvatel pod vodou. Připlavaly vydry, přikulhal rak, připlazil se mlok. A přišla i duha. Tedy, Duhová víla Dušena, která jednou za měsíc sedává na Duhovém ostruhu, když padne rosa duší.
Ochránce
„Pražce musí pryč,“ řekla víla. „Kreozot je zákeřný. Ničí vše, co má dech a ploutev. I tvůj potok, Matlíku.“
A tak se všichni dali do práce. Vydry podhrabaly základ zídky. Bobr Radek prokousal podpěry. Vodník zpíval starou odstrašovací písničku, při které praskaly vazby. A víla kouzlila, aby se lidé pod zídkou ráno probudili s myšlenkou: „Možná by to šlo jinak… přírodněji.“
Když se zídka konečně zřítila a pražce byly vytaženy a spáleny na bezpečném místě (za přísného dohledu tří ježků a dvou ekologů), voda se začala čistit. Duhový pstruh se rozplynul v poslední bublině a vydry si konečně mohly mýt packy bez strachu, že jim zezelenají.
Na místě staré zídky dnes roste proutí a zaklesnuté balvany, které zpevňují břeh, ale s úctou k vodě. Potok znovu bublá, jak má. A vodník Matlík?
Ten si od té doby přivydělává jako rádce pro ekologické stavby. A každé ráno říká:
„Do vody patří život. Ne železo, ne jed a už vůbec ne pražce.“ A tak to zůstalo.
Zazvonil zvonec a pražcům v potoce (kéžby) je Konec.
