Článek
DÍL 7 – Poslední den a závěrečný večer tábora
Čtvrteční ráno začalo stejně jako předchozí dny, sluneční paprsky se prodíraly skrz koruny stromů, rosa na trávě se třpytila jako drobné drahokamy a vzduch nesl typickou vůni lesa, ohnišť a čerstvého chleba. Tábor se probouzel pomalu, děti se začaly shlukovat kolem bungalovů a chat, někdo už rozbaloval batohy, někdo se připravoval na ranní cvičení. Markéta vstala dříve, cítila, že tento den je výjimečný, že se blíží konec tábora a zároveň začátek něčeho nového.
Zdeněk byl u zdravotnické chatky, připravoval potřebné léky a kontroloval zásoby. Když se setkali, vyměnili si pohled plný tichého porozumění, jejich vztah byl už otevřený, ale stále skrýval jemnou křehkost, která je činila opatrnými.
„Dobré ráno,“ usmál se Zdeněk.
„Dobré,“ odpověděla Markéta, a přitom cítila motýly v břiše.
Děti se rychle rozprchly na první ranní hry. Hřiště se zaplnilo smíchem, křikem a výkřiky radosti. Markéta s Zdeňkem se pustili do organizace her, míčové soutěže, štafetové závody, horolezecká stěna, lesní orientační hry. Každý okamžik byl nabitý energií a radostí, a přesto, když Markéta pohlédla na Zdeňka, viděla v jeho očích něžnost a ochranu, která jí dodávala jistotu.
„Dneska je náš poslední velký společný den s dětmi,“ poznamenala tiše, když pomáhala jedné dvojici s lanovou překážkou. „Ano,“ odpověděl Zdeněk. „Ale ještě nás čeká diskotéka, a myslím, že večer bude… speciální.“
Odpoledne, balení a přípravy
Po obědě se tábor pomalu začal připravovat na odpolední balení. Děti se vracely do bungalovů a chat, kontrolovaly své věci, sbíraly drobnosti, které by mohly zapomenout. Markéta s Zdeňkem procházeli jednotlivé místnosti, pomáhali s organizací a dohledem, aby nic nezůstalo.
„Markéto, máš všechno?“ zeptal se Zdeněk, když sledoval, jak ukládá poslední tašky do skladu.
„Ano, myslím, že ano. Děti jsou připravené, všichni si to odnášejí, co potřebují,“ odpověděla a chvíli se zastavila, aby si oddechla.
Každý moment byl nabitý směsí nostalgie a radosti. Bylo vidět, že děti chápou, že konec tábora se blíží. Některé páry dětí si šeptaly, jiné smály a objímaly své nové přátele. Markéta cítila, jak se její srdce plní nejen radostí, ale i tichou nostalgií, tábor, který milovala, se končil, a ona s ním musela uzavřít i část svého minulého života.
Čtvrteční večer, diskotéka
Večer se halou linula hudba. Barevná světla blikala do rytmu, reproduktory duněly, a děti se s nadšením vrhly na parket. Diskotéka byla tradiční, ale pro Markétu a Zdeňka měla zvláštní význam. Byla to chvíle, kdy mohli být otevření, vidět se navzájem i ostatními a ukázat, že jejich vztah je skutečný.
Markéta se Zdeňkem stáli stranou, drželi se za ruce a sledovali, jak děti tančí a smějí se. Srdce jí bilo rychle, ale klidně, věděla, že jejich spojení je upřímné a neochvějné.
„Musím být upřímná,“ začala tiše, když kolegové přistoupili blíž. „V těchto dnech… jsem pochopila, že s někým jsem našla podporu a nový směr. Je to Zdeněk.“
Na okamžik zavládlo ticho, a pak se kolem ní rozhostil jemný šepot přijetí. Ivonn přistoupila, položila Markétě ruku na rameno a šeptla. „Markéta, pokud chceš, mohu zítra zkontaktovat svou známou ředitelku školy v Ústí. Myslím, že by pro tebe měla nabídku, která by ti otevřela nové možnosti.“
Markéta cítila vděčnost. Slova Ivonn jí dodala pocit jistoty, že její budoucnost nemusí být nejistá. Zdeněk ji jemně přitiskl k sobě a jejich pohledy se střetly, nebylo třeba slov. Pocit lásky a porozumění byl silnější než cokoli jiného.
Pátek, odjezd dětí
Ráno bylo svěží a plné pohybu. Děti se připravovaly k odjezdu, rodiče přijížděli pro své potomky a středisko bylo plné smíchu, i když s nádechem smutku. Markéta s Zdeňkem pomáhali s taškami, kontrolovali chatky a bungalovy, aby bylo vše v pořádku.
Každé dítě si odnášelo nejen své věci, ale i vzpomínky na nezapomenutelné zážitky. Markéta mávala u dveří, cítila smutek, ale zároveň věděla, že konce jsou jen začátky. Zdeněk stál vedle ní, jemně ji držel za ruku a oba cítili, že tento okamžik je dokončením jednoho cyklu.
Úklid střediska, poslední práce
Po odjezdu dětí středisko ztichlo. Hřiště bylo prázdné, chatky tiché, a jediný zvuk byla činnost Marka a Zdeňka při úklidu. Mopovali, utírali prach, kontrolovali společné prostory a balili poslední zásoby. Markéta cítila, jak každým tahem mopem mizí stopy minulosti, všechny vzpomínky na staré starosti a staré životy. Zdeněk ji držel po boku, a oba se soustředili na to, co je před nimi.
„Vypadá to, že tady končí jedna kapitola,“ řekla Markéta, když vytírala poslední podlahu ve společenské místnosti.
„Ano,“ přikývl Zdeněk. „Ale každá kapitola, která končí, otevírá novou. A my ji začínáme spolu.“
Každý kout střediska byl nyní připravený pro další skupiny, pro další děti a další lektory. Bylo to dokončení, které přinášelo uspokojení a zároveň naději na budoucnost.
Odjezd Markéty a Zdeňka
Když bylo středisko uklizeno, Markéta a Zdeněk vyšli ven. Auto stálo připravené, batohy naložené. Slunce prosvítalo mlhou, která nyní působila nadějně.
Zdeněk políbil Markétu na čelo. „Jsi připravená?“ zeptal se jemně. „Ano,“ odpověděla tiše, ale rozhodně.
Vyjeli. Srdce jim bušila směsí smutku z odchodu i radosti z nových možností. Každý konec byl jen začátkem něčeho nového. A oni byli spolu …
