Článek
V hloubi Českého ráje, mezi lesy hustými jako zelené moře a skalními útvary, které se zdály být starší než samotný čas, ležel Štěpanický rybník. Byl to rybník nenápadný, na mapách téměř neoznačený, přesto místní lidé věděli, že skrývá své tajemství. Pod jeho klidnou hladinou se prý pohybovala dávná moc, a kdo se jí vysmíval, mohl brzy pocítit její sílu.
Kdysi dávno, před více než dvěma sty lety, stál na severním břehu rybníka malý mlýn. Byl to skromný mlýn, z cihel a dřeva, s mlýnským kolem, které se točilo podél hráze a zajišťovalo život jeho jedinému majiteli, starému mlynáři jménem Jakub. Jakub byl muž tvrdý, nedůtklivý a pýchou svých sousedů, ačkoliv měl srdce chladné jako mlýnská voda v zimě, dokázal být výborným řemeslníkem. Mlýn byl jeho životem, a proto se nikomu neodvážil půjčit ani pytel mouky, ani kapku vody z rybníka.
Vesničané, kteří bydleli kousek od rybníka, se Jakubovi vyhýbali. Mluvilo se o něm, že je schopen sledovat rybník tak pečlivě, že žádný rybář, žádný cizinec se k němu nepřiblíží bez jeho vědomí. V noci, když měsíc stoupal nad les, prý bylo možné slyšet dunění jeho mlýnského kola, ačkoliv mlýn nikdo neviděl v pohybu. Starší lidé vyprávěli dětem, že mlýn se v noci točí sám, poháněný něčím, co nelze vidět.
Jedné bouřlivé zimní noci, kdy vítr svištěl mezi stromy a sníh se valil do údolí, Jakub seděl u kamen, kouř z dýmky se vinul ke stropu. Venku se mračila obloha, mračna byla tak nízko, že se zdálo, že by se jich člověk mohl dotknout rukou. Rybník bublal a voda se zvedala, hráz začínala hrozivě skučet. Místní vesničané, kteří odvážili do rybníka svá zvířata a domy, se snažili včas vyhnout povodni, ale Jakub jen seděl, pozoroval bouři a smál se: „Voda je můj sluha, ne pan.“
Téhož večera se nad rybníkem zjevila postava, která nikomu jinému nepřišla na mysl. Byl to starý vodní duch, přikrčený u hráze, s očima hlubokými jako samotný rybník a s hlasem, který duněl v Jakubově hlavě. „Jakube,“ řekl duch, „tvá pýcha tě zahubí. Pokud neotevřeš srdce a nezachráníš okolí, ztratit vše, co máš, bude jen otázkou času.“
Jakub se zasmál, potáhl z dýmky a odpověděl: „Ty mě chceš vystrkat z mého mlýna? Ty vody mi nikdy nepřikáží.“ Duch zmizel ve víru vody a mlýn se ponořil do temnoty. Ale mlýn se netočil sám jen tak – voda kolem něj začala stoupat, hráz se kroutila a křičela v praskání, jako by i sama příroda varovala.
Druhého dne ráno se vesničané probudili do pohromy. Bouře nenechala kámen na kameni. Rybník se vylil a záplavy začaly ničit cesty, pastviny i políčka. Lidé spěchali, zachraňovali, co se dalo, a někteří zahlédli Jakubův mlýn, který byl nyní částečně pod vodou. Jakub, slepý svou pýchou, se snažil mlýn zachránit, ale voda byla silnější než jeho síla. S každým duněním mlýnského kola, které se pod jeho rukama stále točilo, cítil, že se mu svět začíná hroutit.
A pak přišel okamžik, který se stal legendou. Mlýn se zřítil a starý mlynář zmizel. Nikdo jej nikdy nenašel, ani jeho tělo, ani cokoliv, co by připomínalo jeho přítomnost. Lidé se domnívali, že ho rybník pohltí, ale starší vypravěči tvrdili, že Jakubova duše nikdy neopustila mlýn. V noci, při mlze a při úplňku, prý bylo možné slyšet šplouchání mlýnského kola, dunění dřeva a něžný šepot: „Pomozte, pomozte…“
Roky plynuly, mlýn zůstal jen troskou a Štěpanický rybník se uklidnil. Ale ti, kdo odvážili projít lesem kolem rybníka, vyprávěli o tajemných jevech. Ráno našli mokrou hlínu, která připomínala starou mlýnskou cestu, nebo stopy bot, které se najednou ztrácely u vody. Někteří slyšeli dunění mlýnského kola, jiní podivné volání, jež je varovalo, aby se nesnažili rybník přeměřovat ani zneužívat.
Děti z vesnice, které se odvážily k rybníku, vyprávěly, že při mlze viděly postavu starého muže s rukama v pohybu, jakoby stále mlýnské kolo točil. Některé děti se bály a raději běžely zpět do vesnice, jiné se snažily mluvit s „duchem mlynáře“, který jim někdy zvesela odpověděl šepotem: „Nechte přírodu být, kdo ji poctí, tomu pomohu.“
Tak se Štěpanický rybník stal místem tajemným, místem, kde se realita prolíná s legendou. Vesničané jej začali respektovat. Rybaření a houbaření se provádělo opatrně, protože každý věděl, že voda má své vlastní zákony. Nikdo už neviděl mlýnské kolo otáčet se tak zřetelně, ale hlasy a šepot zůstaly. Někteří tvrdí, že mlýn nikdy úplně nezmizel, že jeho duše, byť vězněná v rybníku, stále bdí nad tím místem, připomíná lidem, že pýcha a sobectví mohou mít strašlivé následky.
Pověst se předávala z generace na generaci. Staří rybáři vyprávěli mladým, že kdo se při mlze odváží stát na hrázi, musí být tichý, protože mlýn stále pracuje. Kdo však naslouchá, může slyšet cennou radu: „Pomáhej, kdo může, chraň, co můžeš.“ A přestože většina lidí považuje příběh za dětskou pohádku, starší vesničané si stále pamatují den, kdy bouře zasáhla Štěpanický rybník a mlýn se zřítil, a jak voda odnesla hrdého, tvrdého mlynáře, aby zanechal svou duši jako varování.
Legenda o Štěpanickém rybníku a duši mlynáře tak přežila staletí. Dnes, když se večer stmívá a nad hladinou se plazí mlha, návštěvníci cítí něco zvláštního, ticho, které není ticho, šplouchání, které není šplouchání, a dunění mlýnského kola, které zní jako vzdálený srdcervoucí smích. A pokud někdo naslouchá opravdu pozorně, může zaslechnout staré slovo, šepotající varování:
„Kdo pýchu a chamtivost uctívá, tomu rybník mlýnské kolo ukáže…“
