Článek
Jaro v krajině nepřichází naráz. Nejdříve se jen nepatrně změní světlo, vzduch změkne a les začne působit tišším dojmem. Není to však ticho prázdné. Je to ticho očekávání. Právě v těchto týdnech se totiž odehrává jeden z nejkřehčích příběhů přírody. Rodí se mláďata lesní zvěře a krajina se nenápadně zaplňuje novými životy.
Pro náhodného návštěvníka zůstává většina tohoto dění skrytá. Les nepředvádí žádné okázalé divadlo. Vysoká tráva, houštiny i nenápadné terénní vlny se však stávají útočištěm mláďat, která spoléhají na jedinou a dokonale osvědčenou strategii. Zůstat v klidu. Nehybnost je jejich ochranou, maskování jejich štítem. To co lidskému oku může připadat jako opuštění je ve skutečnosti promyšlený způsob přežití.
Srnčí zvěř přivádí mláďata na svět nejčastěji v květnu a červnu. Srnčata leží tiše ukrytá v trávě nebo v nízkém porostu a jejich hlavní ochranou je nehybnost. Matka se k nim vrací pouze na kojení a jinak se drží stranou aby na mládě nepřilákala pozornost predátorů. Setkání se srnčetem bývá pro člověka silným zážitkem, ale právě zde je nejdůležitější pochopit, že zdánlivá samota je zcela přirozená.
Kolouch
Také jelení zvěř má vrchol rození mláďat na přelomu jara a léta. Kolouchové se rodí se skvrnitou kresbou srsti díky níž téměř splývají s okolím. V lesním světle, které se láme mezi listy a větvemi, jsou téměř neviditelní. Většinu času zůstávají ukryti a čekají na návrat matky. Les tak může být plný života, aniž by si toho kolemjdoucí vůbec všiml.
Prase divoké vodí selata nejčastěji od března do května, ale mladé lze v přírodě spatřit téměř po celý rok. Selata se na rozdíl od jiných druhů drží v těsné blízkosti bachyně. Ta je ostražitá, vnímavá a v případě ohrožení velmi důsledná ochránkyně. Právě proto je dobré zachovávat odstup a respekt, protože divoká prasata patří k nejpozornějším rodičům v lese.
Brzy na jaře ožívají i liščí nory. V březnu a dubnu se v jejich okolí objevují liščata, zpočátku nejistá, později hravá a zvědavá. Okolí nory se mění v malé jeviště plné pohybu a energie. Přesto i zde platí nepsané pravidlo lesa. Nerušit, nezasahovat, zůstat jen tichým pozorovatelem.
Nejdelší období rození mláďat má zajíc. Od února do pozdního léta může mít několik vrhů a mladí zajíci nejsou ukryti v noře. Leží samostatně v terénu a spoléhají na dokonalé maskování. I zde je zdánlivá opuštěnost přirozeným stavem. Matka se vrací jen na krátké chvíle a jinak se drží stranou.
Každý rok se opakuje stejný omyl. Člověk objeví nehybné mládě a vyhodnotí situaci jako záchrannou akci. Soucit je pochopitelný, ale příroda funguje podle jiných pravidel než lidský svět. Dotek, přenesení nebo snaha o odnesení mohou způsobit více škody než užitku. Ve většině případů je nejlepší pomocí klid a tichý odchod.
Jarní a letní krajina je obdobím nových začátků, ale také mimořádné zranitelnosti. Každý krok mimo cestu, každý volně pobíhající pes i každé neuvážené gesto mohou narušit něco, co se rodilo dlouhé měsíce. Les v této době není jen zelenější. Je mladší, citlivější a plný skrytých příběhů. A možná právě v tom spočívá jeho největší kouzlo. Nejvíce života často zůstává neviditelné a největší ohleduplností je naučit se jej nerušit.
