Článek
Kousek od Supíkovic, nedaleko Jeseníku, se v zeleni horských lesů skrývá nenápadný kopec. Málokdo by tušil, že právě pod ním se rozkládá spletitý labyrint chodeb vyhloubených do bílého mramoru. Jeskyně Na Špičáku.
Jde o jednu z nejstarších písemně doložených jeskyní ve střední Evropě. Zmínka z roku 1430 ukazuje, že už tehdy byla lidem dobře známá. V době válek a náboženských nepokojů prý sloužila jako úkryt pro poutníky, uprchlíky i hledače víry. Ticho zde panuje stejné jako před staletími, chladné, hluboké a neochvějné.
Kříž vyrytý do mramoru
Jedna z místních pověstí vypráví o templářském kříži, který měl být kdysi vyrytý do stěny jedné z chodeb. Právě tato značka se stala zárodkem legendy, že jeskyně sloužila jako úkryt templářů prchajících po zrušení řádu v roce 1312.
Říká se, že přes Moravu a Slezsko putovala skupina templářů s truhlami plnými pokladů, relikvií a tajných písemností. Když zmizeli v jesenických lesích, zůstaly po nich jen příběhy a možná i několik zvláštních symbolů v chladném mramoru.
Speleologové nikdy nepotvrdili templářský původ jeskynních značek, ale jejich tvar i poloha dávají prostor fantazii. Legenda žije dál, tiše, stejně jako ozvěna kapající vody.
Srdce ze skály
Jeskyně Na Špičáku je výjimečná i svým tvarem. Její chodby mají srdcovitý profil, který vznikl přirozenou erozí ve vrstveném mramoru. Působí dojmem, že skála má duši, jakési kamenné srdce, které bije tempem času.
Nejstarší dochované nápisy pocházejí z roku 1519. Jsou tu jména, letopočty, kříže i neznámé značky, které se dosud nepodařilo rozluštit. Některé připomínají dávné mapy, jiné spíš modlitby vytesané do kamene.
Stíny dávných poutníků
Historici se shodují, že jeskyně sloužila jako úkryt už ve středověku. Mohli v ní přebývat poutníci, možná i lidé ukrývající se před morem či válkou. Teplota kolem osmi stupňů a suchý vzduch poskytovaly ideální útočiště.
A přesto zůstává otázka, kdo tu opravdu zanechal kříže, které se v některých chodbách objevují i dnes? Když sem přijdeš se svíčkou nebo čelovkou, může se stát, že ve světle plamene spatříš na zdi znak, který před chvílí nebyl vidět. Stačí mrknutí oka a zmizí.
Goethe v podzemí
Jeskyně okouzlila i Johanna Wolfganga Goetha, který ji navštívil roku 1820. Nepátral po templářích, ale po pravdě o vzniku hornin. Fascinoval ho mramorový materiál, kdysi mořské dno, a tvar chodeb připomínající lidská srdce.
Goethe o Špičáku napsal, že je to „místo, kde se čas zastavil a ticho má svou řeč“. Kdo se do jeskyně vydá dnes, snadno pochopí, co tím myslel.
Pověst o templářském pokladu
Podle staré jesenické legendy, zaznamenané v 18. století, měl mnich z kláštera v Javorníku krátce před smrtí prozradit, že kdysi slyšel o pokladu ukrytém v mramorové hoře, kde voda tvoří srdce.
Když se pak objevila jeskyně se srdcovitými chodbami, bylo jasno, musí jít o Špičák.
Legenda praví, že kdo poklad najde, spatří nejprve tři světla, červené, bílé a černé, barvy templářského pláště. Ale dřív než se k nim přiblíží, světlo zhasne a ozve se hluboký zvuk, jako když kamenné srdce znovu zabuší.
Nikdo poklad nikdy nenašel. Jen několik návštěvníků tvrdilo, že při svitu svíčky zahlédli na stěně kříž, který se po chvíli rozplynul, jako by jeskyně sama hlídala své tajemství.
Místo, kde mlčí čas
Dnes je Jeskyně Na Špičáku přístupná po celý rok. Trasa měří zhruba 230 metrů, celková délka systému dosahuje více než 400 metrů. Uvnitř panuje stálá teplota, zvláštní klid a ticho, které dokáže zastavit myšlenky.
Ať už se templáři v Jeseníkách skutečně skrývali, nebo jde jen o ozvěnu středověkých legend, jedno zůstává jisté, v srdci mramorové hory žije krasný příběh.
Zdroje.
Ustní zdroje
