Tam, kde voní les a praská oheň. Vandr s Eliškou po Chřibech

Byl jeden z těch pátků, zhruba polovina října. V nemocnici jsem měl volno a venku to pořád vypadalo na babí léto. S Eliškou jsme sbalili batohy a vyrazili do Chřibů. Čekaly nás tři dny na cestách, dvě noci pod přístřeškem a večery, kvůli kterým člověk rád vymění pohodlí domova za spacák a kus lesa.

Do Buchlovic jsme dorazili odpoledne. Chvíli jsme se prošli po okolí a pak zamířili směrem k hradu. Jeho silueta se zvedá nad krajinou a z dálky je jasné, proč patří k nejvýraznějším místům Chřibů. Staré hradní zdi pamatují dlouhá staletí a člověk si při pohledu na ně snadno představí, kolik lidí tudy prošlo před námi. Na prohlídku jsme tentokrát čas neměli. Chtěli jsme dojít k přístřešku Na Pile ještě za světla, a tak jsme pokračovali dál.

Les nás brzy schoval před okolním světem. Pod nohama šustilo spadané listí, mezi stromy prosvítalo podzimní slunce a batohy nám připomínaly, že jsme si na záda naložili všechno potřebné na tři dny. K přístřešku Na Pile jsme dorazili včas, ještě než se začalo stmívat.

Batohy šly dolů a my se rozhlédli po našem dočasném domově. Uvnitř byl zděný krb, který sliboval příjemný večer. Jenže než jsme se mohli usadit, čekala nás práce. Na vandru se oheň sám nerozdělá a dřevo se také neobjeví jen proto, že už má člověk hlad.

Vyrazili jsme tedy do okolí hledat suché větve a drobné chrastí na rozdělání ohně. Eliška sbírala menší kousky, já se snažil najít něco silnějšího, co vydrží hořet déle. Chvíli jsme pobíhali mezi stromy a nosili všechno, co se nám hodilo. Nakonec se vedle krbu začala kupit slušná zásoba.

Pustil jsem se do rozdělávání ohně. Nejdřív drobné chrastí, potom tenčí větvičky a nakonec silnější dřevo. Chvíli to trvalo, ale plameny se nakonec chytily a začaly osvětlovat kamenné stěny krbu. Přiložili jsme další dřevo a v přístřešku se pomalu zabydlelo teplo.

Teprve teď jsme mohli vydechnout. Připravili jsme si večeři, vytáhli věci z batohů a konečně si sedli. Po celém dni na cestě chutná i obyčejné jídlo jinak. Zvlášť když člověk sedí v lese, za zády má batoh a před sebou večer, který nemusí nikam hnát.

Po večeři přišly na řadu karty. Eliška se do hry pustila s takovým nasazením, jako by šlo o mistrovství světa. Já se snažil držet krok, ale její radost z každé vyhrané partie mi dávala tušit, že dnešní večer nebude patřit mně.

„Ještě jednu?“ zeptala se, když jsme dohráli. „Ty jsi říkala, že poslední byla už ta minulá.“ Jen se usmála a začala rozdávat další hru. Co jsem mohl dělat? Oheň hořel, nikam jsme nemuseli a venku se pomalu snášela tma. Tak jsme hráli dál. Vytáhl svou starou trampskou petrolejovou lampu. Vozím ji s sebou už od mladých let a za tu dobu se mnou prožila nejeden vandr. Není to žádná moderní vychytávka, ale právě v tom je její kouzlo. Patří ke všem těm cestám, nocím pod širákem a večerům, kdy člověku stačilo pár věcí v batohu.

Rozsvítil jsem ji a její světlo se přidalo k záři ohně v krbu. Chvíli jsem se na ni díval a vzpomínal na dávné vandry. Tehdy jsem ještě netušil, kolik let ji budu vozit s sebou a kolik cest se mnou projde.

Teď tu vedle mě seděla Eliška. Venku se rozprostřelo ticho chřibských lesů, uvnitř praskalo dřevo a na stole ležely rozehrané karty. Povídali jsme si o cestě i o všem možném. O věcech, na které doma často nezbývá čas, protože člověk pořád někam běží a něco zařizuje. Tady jsme měli celý večer před sebou.

Občas jsme se zasmáli, občas jsme chvíli mlčeli a jen se dívali do plamenů. Petrolejka tiše svítila a venku se pomalu ochlazovalo. Nikde žádný ruch, žádné povinnosti. Jen les, oheň a my dva.

Právě takové chvíle mám na vandrech rád. Nejsou potřeba žádné velké události ani zvláštní program. Stačí najít místo na noc, nasbírat dřevo, připravit večeři a mít vedle sebe někoho, s kým si člověk rozumí. A někdy stačí i stará lampa, která připomíná, že některé věci mají cenu právě proto, že s námi vydržely tolik let.

Když jsme nakonec uklidili karty a připravili si spaní, první den vandru byl za námi. Ještě chvíli jsme si povídali ze spacáků, než nás přemohla únava. Venku zůstalo ticho lesa a uvnitř krbu pomalu dohoříval oheň.

Ráno jsme sbalili věci a vyrazili přes Zbořené zámky k Zikmundově skále. Chřibské lesy nás vedly dál a cesta příjemně ubíhala. Občas jsme se zastavili, rozhlédli se po okolí a pokračovali směrem k Osvětimanům. Tam jsme se podívali na místo, kde kdysi stávala tvrz, je zajímavé vědět, že historie se ukrývá také v místech, kolem kterých bychom jinak možná jen prošli. Dlouhé zastavení jsme si ale nedopřáli. Po dopoledním putování nám pořádně vyhládlo, a tak jsme zamířili na pozdní oběd do restaurace.

Po jídle jsme doplnili zásoby a vyrazili k přístřešku Kozel, kde nás čekala druhá noc. Znovu bylo potřeba odložit batohy, obstarat dřevo a připravit se na večer. Už jsme věděli, co nás čeká, a tak šla příprava rychleji. Po celém dni na cestě jsme si zase užili chvíli klidu, něco dobrého k jídlu a večer v lese.

V neděli jsme zamířili k Cimburku. Zřícenina ukrytá v chřibských lesích byla pěknou tečkou za naším vandrem. Prošli jsme se mezi starými zdmi, chvíli nasávali atmosféru místa a pak už nás čekala cesta domů.

Tři dny utekly rychle. Vrátili jsme se unavení, ale spokojení. V nohách jsme měli kilometry, v batohu věci, které bylo potřeba vybalit, a v hlavě vzpomínky na lesní cesty, hrad Buchlov, dvě noci pod přístřeškem a večery u ohně.

Až si na tenhle vandr někdy vzpomeneme, možná se nám nevybaví přesná délka trasy ani všechna místa, kterými jsme prošli. Spíš si vzpomeneme na teplo krbu Na Pile, na karty, které se pořád rozdávaly znovu, na starou petrolejku a na ticho lesa, které nás večer obklopovalo.

Petrolejovou lampu budu vozit dál. Už dávno není jen věcí, která mi svítí na cestách. Je v ní kus mého vlastního vandráckého života. A když pod jejím světlem sedím s Eliškou, mám radost, že některé obyčejné tradice pokračují dál. Protože nejde jen o to, kam člověk dojde. Někdy jsou nejhezčí právě ty chvíle, kdy už nikam nemusí.