Z Budče podél potoka do Otvovic. Sváteční den s Eliškou

Osmadvacátý říjen. Den, kdy si připomínáme vznik samostatného Československa. Pro někoho sváteční chvíle spojené s oficiálními oslavami, pro jiného den volna, který stráví doma. A pak jsou lidé, kteří takový den nejraději využijí k tomu, aby vyrazili ven, prošli se krajinou a poznali zase nějaký nový kout naší země. A přesně tak jsme to letos udělali s Eliškou.

Ráno jsme zamířili do Zákolan. Chtěli jsme se podívat na Budeč, potom sejít do Kovár a odtud se vrátit zpátky do Zákolan. Nakonec nás čekala cesta podél Zákolanského potoka do Otvovic, kde jsme plánovali náš sváteční výlet zakončit. Žádné velké přípravy, žádné honění kilometrů. Prostě pohodový den na cestě, kdy člověk nemusí nic dokazovat a může si užívat, že je venku. Na Budeč jsme se rozhodli vyrazit brzy dopoledne. Dobře jsme věděli, že během státního svátku sem zamíří další návštěvníci, a tak jsme chtěli být mezi prvními. Přece jen je příjemnější prohlédnout si takové místo dřív, než se kolem začne pohybovat větší množství lidí. Tak jsme vyrazili.

Cesta ze Zákolan nás zavedla vzhůru. Podzim už pomalu oblékal krajinu do svých barev a ranní vzduch příjemně osvěžoval. Šli jsme vlastním tempem, povídali si a těšili se na další část dne. Budeč je místo, které člověka přirozeně přivede k zamyšlení nad minulostí. Dominantou areálu je rotunda svatého Petra a Pavla, jedna z nejstarších dochovaných církevních staveb u nás. My jsme si ji chtěli hlavně prohlédnout a užít si chvíli na místě, které má v českých dějinách tak dlouhou tradici.

Přestože jsme vyrazili brzy, úplně sami jsme tu nebyli. Další návštěvníci už přicházeli a bylo vidět, že ani ve sváteční den nezůstává Budeč bez zájmu. Naštěstí jsme dorazili včas, takže jsme si areál mohli projít ještě před větším ruchem. Chvíli jsme se rozhlíželi, zastavili se u rotundy a povídali si o tom, co nás zaujalo. Neměli jsme potřebu dlouze studovat každou informační tabuli. Výlet jsme si chtěli užít po svém.

A navíc nás čekalo ještě jedno místo, na které se Eliška těšila. Kovary a koně.

Z Budče jsme se tedy vydali dolů do Kovár. Tohle místo pro nás nebylo úplně neznámé. Už jsme tu jednou byli, když jsme s Eliškou putovali od Okoře. A právě tehdy se nám jedna krátká zastávka pořádně protáhla. Stačilo zaslechnout dusot a bylo jasno. „Tati, to jsou koně?“ „Jo, vypadají to tak.“ „Zastavíme se? Prosím.“ „Na chvíli.“ To jsem tenkrát ještě netušil, že z té chvíle budou skoro tři hodiny. Seděli jsme tehdy v trávě a pozorovali koně, jak běhají. Eliška byla nadšená a já vlastně taky. Člověk se posadí, přestane sledovat čas a najednou zjistí, že původní plán vzal za své.

Vzpomínka na ten den nám při cestě do Kovár zůstala v hlavě. Eliška má koně ráda a tehdejší zážitek pro ni byl jedním z nejhezčích okamžiků celé výpravy. „Pamatuješ, jak jsme tu minule seděli u koní?“ zeptal jsem se cestou. „Jasně! Jak jsme tam byli strašně dlouho.“ „Já myslel, že se zastavíme jen na chvilku.“ „No jo, ale oni pořád běhali.“ „A my pořád seděli.“ „Tak za to nemůžu, že se mi líbí koně.“ Na to se nedalo nic namítnout. Když má člověk něco opravdu rád, čas najednou přestane hrát roli. A mně vlastně vůbec nevadilo, že jsme tehdy strávili u koní mnohem víc času, než jsme původně plánovali.

Tentokrát jsme se do Kovár vydali s nadějí, že si podobnou chvíli zopakujeme. Jenže každý výlet má svůj vlastní příběh. Když jsme dorazili ke statku, rozhlíželi jsme se, ale koně nikde. Zkoušeli jsme je zahlédnout, chvíli jsme čekali, ale tentokrát jsme žádného nenašli. „Tak kde jsou?“ zeptala se Eliška. „To kdybych věděl.“ „Třeba jsou někde schovaní.“ „Možná. Ale dneska je asi neuvidíme.“

Eliška se ještě jednou podívala kolem. Bylo vidět, že ji to trochu mrzí. Po minulé zkušenosti se těšila, že si koně zase prohlédne, a místo toho přišlo malé zklamání.

„Tak příště,“ řekl jsem .„Ale příště se na ně přijedeme podívat určitě.“ „To můžeme. Jen doufám, že tentokrát tu nebudeme muset čekat další tři hodiny.Eliška se zasmála.“To by ti vadilo?“ „Když budou koně běhat jako minule, tak asi ani ne.“

A tím jsme to uzavřeli. Koně jsme tentokrát nepotkali, ale alespoň máme důvod se sem někdy vrátit. Některá místa si člověk oblíbí právě díky tomu, co tam už jednou prožil. A když se tam vrátí, automaticky si vzpomene na předchozí návštěvu. Tak jsme se s Kovárami rozloučili a zamířili zpátky do Zákolan.

Po návratu do Zákolan jsme pokračovali podél Zákolanského potoka směrem k Otvovicím. Tady už jsme nemuseli nikam spěchat. Budeč jsme si prohlédli, zastávku u koní jsme měli za sebou a před námi byla příjemná cesta podzimní krajinou.

Potok nás doprovázel a my jsme šli vlastním tempem. Stromy pomalu ztrácely listí, země byla pokrytá barevnou vrstvou a občas se mezi větvemi otevřel pohled na okolní krajinu. Nebylo třeba hledat žádné velké atrakce. Stačilo být venku a vnímat všechno kolem sebe. Cestou jsme se také zastavili u několika kešek. Jen tak pro zpestření, jako malý bonus k našemu putování. Hlavním cílem ale nebylo hledat poklady. Chtěli jsme si především užít společný den.

S Eliškou jsme si povídali o všem možném. Někdy jsme se zasmáli nějaké maličkosti, jindy jsme jen tak kráčeli vedle sebe. Na výletě nemusí být každá chvíle vyplněná rozhovorem. I ticho má své místo, zvlášť když člověk nemusí nikam spěchat. Občas jsme se zastavili a rozhlédli, jindy jsme pokračovali dál. Cesta se před námi postupně odvíjela a my si užívali podzimní den. Právě tyhle obyčejné chvíle mám na výletech s Eliškou nejraději. Člověk nemusí pořád něco vymýšlet ani hledat další zajímavost. Stačí jít spolu, povídat si a nechat den plynout.

Když jsme dorazili do Otvovic, zamířili jsme k restauraci . Po příjemném dni venku přišla chvíle, kdy jsme mohli odložit věci a v klidu si sednout. „Tak co, máš hlad?“ „Jo.“ „A co si dáš?“ „To ještě nevím. Musím se podívat.“ Usadili jsme se a prohlíželi si nabídku. Výlet pomalu končil a my si užívali chvíli odpočinku. Budeč jsme navštívili, v Kovárách jsme tentokrát koně nenašli a potom jsme pokračovali podél potoka až do Otvovic.

„Tak jak se ti dneska líbilo?“ zeptal jsem se. „Dobře. Jen škoda těch koní.“ „Tak se tam někdy vrátíme.“„A můžeme to vzít i  zase někam jinam?“ „Jasně. Vždyť je pořád co objevovat.“

Eliška se usmála a vrátila se k jídelnímu lístku. Tím byla otázka dalšího výletu prozatím vyřešená. Nejdřív jsme potřebovali vyřešit důležitější věc – co si dáme dobrého. Seděli jsme, povídali si a nechali den pomalu doznít. Nebyl to žádný mimořádný vandr, při kterém by se člověk musel potýkat s náročným terénem nebo překonávat nějaké překážky. Byl to obyčejný sváteční den na cestě. A právě takové mám rád.

Když si na náš osmadvacátý říjen vzpomenu, nevybavím si jako první trasu ani jednotlivá místa na mapě. Vzpomenu si na ranní cestu na Budeč, na sváteční ruch, který jsme chtěli předběhnout, a především na Kovary. Na místo, kde jsme minule s Eliškou strávili skoro tři hodiny pozorováním koní, a kde jsme tentokrát žádné nenašli. Jeden den nám koně připravili krásný zážitek, druhý den jsme je marně hledali. I takové jsou výlety. Nikdy nevíte, co přesně vás čeká, a právě v tom je jejich kouzlo.

Podél Zákolanského potoka jsme si potom užili klidnější část cesty a v Otvovicích jsme všechno zakončili příjemným posezením. Nic velkého, žádný rekord ani výjimečný výkon. Jen den, který jsme strávili spolu. A jako táta vím, že právě takové chvíle mají svou cenu. Eliška roste a jednou bude mít vlastní plány, kamarády a jiné starosti. Proto si vážím každé příležitosti, kdy můžeme vyrazit společně, poznat nové místo nebo se vrátit tam, kde už jsme něco hezkého zažili.

Možná se do Kovár někdy vrátíme a tentokrát tam na nás koně budou čekat. A třeba se zase zdržíme déle, než jsme původně zamýšleli. Vždyť už víme, jak to s námi dvěma a koňmi může dopadnout. A jestli ne, nevadí. Vždycky se najde další cesta, další místo a další příběh, který stojí za to prožít.

Tak zase někdy na cestě. Ahoj!

Čenda a Eliška