Článek
Jakub seděl v autě pod hradní bránou. Věděl, že ji neměl jen tak opustit, ale tehdy musel. Teď už nemusel nikam. Teď chtěl zpět. K Lucii. K její pokožce, vůni, pohledu, co říká „ještě není konec“. A ten trůn – pořád o něm snil. Ale hlavně o ní.
Vyšel do nádvoří. Bylo po sezoně. Lístky nikdo nekontroloval. U pokladny svítila jen jediná lampa.A tam stála. Lucie. Černá halenka, červená rtěnka, nic pod tím. Poznal to v okamžiku, kdy ho pozdravila bez slov – jen se otočila a pomalu vykročila. On ji následoval.
Tentokrát ho nevedla dolů. Vedla ho nahoru, po starém schodišti, kam se nechodilo. Do soukromých prostor původních majitelů.
„Spal jsi někdy v barokní posteli?“ zašeptala.
„Spal jsem s tebou na kameni. Na postel jsem neměl čas,“ odpověděl s úsměvem.
Otevřela staré dveře. Skřípání pantů. Prach. Ticho. A velká, těžká, nádherná postel s nebesy. Záclony zašedlé, ale vůně dřeva stále omamná.
Jakub ji chytil za boky a přitáhl si ji.
„Chyběla jsi mi,“ řekl jí do krku.
„To vím. V bezpečnostní kameře jsi byl třikrát u brány.“ Zasmál se.„Sleduješ mě?“„Ne. Jen hrad ví, koho si pustí zpátky.“
Rozepnula si halenku. Bez spěchu. Věděla, že on se díval. Jakub jí sundal látku z ramen, nechal ji spadnout na podlahu. Její tělo – opálené, pevné, silné – ho přimělo pokleknout.
Jazykem jí přejel po břiše, rty kolem pupíku, až zaklonila hlavu a prsty mu vjela do vlasů. Postel zašustila, když ji položil. Ruce měl všude. Dýchal jí do stehna, do ňader, do šíje. A když do ní vstoupil, oba věděli, že tohle už není jen tělesnost. Byla to posedlost. Byla to láska v tom nejpravdivějším, nejdivočejším smyslu.
Sténali, otírali se, lapali po dechu. Pot v kapkách na její páteři. Jeho ruce pevně na jejích bocích. Její jméno v jeho ústech. Jeho jméno v jejích. Třásli se. Třásla se i postel, co pamatovala šlechtu. A zrcadlo na zdi… je pozorovalo.
Když se zhroutili vedle sebe, Lucie se zasmála: „Chceš vidět něco, co tu leželo stovky let?“ Zvedla matraci. Uvnitř dutý prostor. A v něm schránka. Otevřela ji. Dopisy. Nahé kresby ženy a muže. A deník. Starý, kožený, plný zápisků o milostném životě dávné hraběnky a jejího strážce. „Našli jsme jejich místo. A možná i jejich příběh… znovu žitý,“ řekla Lucie. Jakub se usmál. „Tak teď už víme, že vášeň je v téhle posteli doma.“
Později…
Když Lucie zamykala hrad, zachytila záznam z bezpečnostní kamery. Dva milenci v prachu dějin. Nahá záda, ruce do vlasů, odlesk těla v zácloně. Neukládala ho. Nezmazala ho. Nechala ho tam. Jako vzpomínku. Důkaz. Nebo jako zprávu – že na tomhle hradě se pořád ještě může žít skutečná, odvážná láska.
