Článek
Rok 1949. Ostré světlo lamp ozařuje chodby kolejí, pod okny ševelí listy stromů a mlha obklopuje město. Na školních nástěnkách visí portrét Klementa Gottwalda, z rozhlasu se line těžkopádný hlas o budování socialismu, který má měnit svět. Ale studenti si šeptem předávají zakázané texty, básně, letáky, zprávy ze Svobodné Evropy. Každé slovo je risk, každý krok pod dohledem StB.
Mladí lidé věří, že režim nemůže trvat věčně. Spolu se svými přáteli se snaží chránit to, co je pro ně nejcennější, svobodu myšlení a víru, že se jednou vše změní.
Dokonale sehraná past
Do jejich života vstupuje muž, který se zdá být zjevením,šedý kabát, uhrančivý pohled, jisté vystupování. Představuje se jako kontaktní osoba z „ilegální skupiny“, která údajně pomáhá lidem prchat před režimem. Slíbil studentům, že pokud budou šířit pravdu a letáky, dostanou podporu a dokumenty k odchodu do zahraničí.
Mladí lidé mu věří. Je to konečně někdo, kdo rozumí jejich ideálům, někdo, kdo věří, že svět za hranicemi je ještě normální.
Nevědí, že tato osoba je agent StB a že každé jejich slovo, každý sešit a každý dopis končí v archivu bezpečnosti. Celá „síť“ je falešná, StB si vytvořila spiknutí studentů, aby mohla zasáhnout.
Zatýkání a první výslechy
Noc z 15. na 16. června 1950 se zapsala do paměti města.
Blesk baterek osvětloval ztemnělé ulice, dveře kolejí a domů se trhly. Matky křičely, otcové se snažili bránit, ale neměli šanci. Studenty odváděli muži v kožených kabátech, ruce spoutané drátem.
Ve věznici čekaly první výslechy, hodiny bez pohybu, ledová voda, údery obuškem, ponižující otázky a simulované popravy.
Někteří studenti se psychicky zlomili. Jiní odolávali, ale byli bití déle.
Psychologie strachu a zrady
Nejtěžší nebyla fyzická bolest. Byla to mysl, která byla lámána. Studenti si museli představovat falešného agenta jako přítele, zatímco jim zapisoval každý krok a každé slovo.
Museli se dívat do očí spolužákům, kteří křičeli bolestí, a přitom vědět, že jakýkoli pokus o odpor skončí ještě hůř.
V protokolech StB se objevují absurdní obvinění: „Chystali ozbrojený převrat“, „spolupracovali s americkou rozvědkou“, „snažili se svrhnout lidově demokratické zřízení“. Ve skutečnosti měli jen pár letáků a víru v demokracii.
Proces, fraška jménem spravedlnost
Proces byl veřejný, před vybraným publikem, aby lid viděl, jak se zrádci trestají.
Prokurátor hřímal o „studentské teroristické organizaci“ a „imperialistických agentech“.
Verdikt byl předem napsaný: několik studentů dostalo tresty smrti, někteří doživotí, zbytek 10–20 let v pracovních táborech. Rodiny plakaly. Nikdo neodpověděl, když se ptaly proč.
Jáchymovské doly, práce, která láme tělo i duši
Studenti byli odvezeni do Jáchymovských uranových dolů. Dvanáct hodin práce v prachu, radonu a chladu. Když někdo omdlel, nahradili ho. Když někdo zemřel, jeho jméno zmizelo ze seznamu.
Vězni přežili roky v lágrech. Po amnestii byli propuštěni, často zlomení psychicky i fyzicky, bez možnosti vrátit se na školy nebo žít normální život.
Po letech, rehabilitace a paměť
Po roce 1989 se otevřely archivy. Ukázalo se, že celé spiknutí bylo falešné, StB si je sama vymyslela, vytvořila důkazy a vykonstruovala proces. Studenti byli plně rehabilitováni. Na univerzitách se objevila jejich jména znovu v pamětních knihách.
Pamětníci dodnes vzpomínají
„Byli mladí, chtěli svobodu a byli za to potrestáni. A právě proto na ně StB dopadla s takovou zuřivostí, protože pravda byla nebezpečná.“
Ticho, které přetrvalo
Dnes, když projdeš chodbou bývalé jihlavské StB, můžeš cítit ozvěnu kroků studentů, kteří tam byli vyslýcháni.
Můžeš slyšet šeptané věty: „Pravda je víc než strach.“ Jejich vinou bylo jen to, že věřili. Jejich příběh zůstává varováním, že zlo se často tváří jako přítel, má uniformu a razítko, a že mládí a ideály mohou být tím nejcennějším cílem totalitní moci.
