Když se sniper mise zvrtne v tankovou bitvu

Poznámka: Nelze sem vkládat videa, ty najdete vždy na našem Twitter účtu.

Přitom to začalo jako jedna z těch nudnějších pozorovacích akcí, jejichž cílem je najít okupanta natolik hloupého, že půjde střídat směnu a přiblíží se k naší straně remízku. Nebo si prostě půjde jen zakouřit v noci. Když dají láhev vodky, tak se to občas stává.

Palba neustává. V přestávkách mezi dopady se snažíme zjistit, co se vlastně děje. Přes naši pozici se valí tanky a BVPčka. Naštěstí naše. Střílí na pozice u vesnice pod námi. Něco u rusů bouchlo, z míst se valí černý dým. Zásah! O akci jsme neměli ani tucha, ale to není nic divného, informační embargo se drží i mezi jednotkami. Nepřítel má uši všude.

Pak se to během okamžiku zvrtne v hroznou řež. Ozve se silný výbuch. Pak další. Tank který vedl kolonu při návratu najel na minu. Než se rozjetí obrněnci stihnou zorientovat (ono toho jako řidič opravdu moc nevidíte) vletí do minového pole téměř všichni. Z tanku vyskakují všichni živí.

Na celou scénu vidíme, jako by to byl zpomalený film. Čas se v takových okamžicích opravdu vleče. Bohužel další a další obrněnci se roztrhávají v neproniknutelném minovém poli. Rozbitý tank ucpal jedinou jistou cestu ven.

Neuplyne ani minuta a do pole před námi dopadá první minometná šiška. Okupanti odpovídají jednak na útok na své pozice, jednak vidí velké množství lákavých cílů na jednom místě. Během okamžiku do nás buší naprosto vším co mají v okolí. Naše neštěstí je, že zrovna přes naši průzkumnou pozici se rozhodli Ukrajinci vést útok.

Na pole dopadají kazetové bomby. Když jsou v dálce, říkáme tomu „ruský popcorn“ protože to zní jako popcorn v mikrovlnce. Teď ale nevtipkujeme a hlavu máme zaraženou hluboko mezi rameny.

Na pomoc přijíždí evakuační BVP, přijet může ale jen na kraj pole. Kluci dostávají další a další zásahy. Jsou zranění, jsou mrtví.

Teď přilétají rakety z gradů. První salva, druhá, třetí… Slyšíme, jak na sebe Ukrajinci křičí když se snaží uniknout z pasti. Slyšíme nářek raněných. Pomoc ale není jak. Nemožnost jakkoliv do boje před námi zasáhnout je asi to nejtěžší.

Trvá věčnost, než se kluci stáhnou. Později se dozvídáme, že máme jako zázrakem jenom jednoho padlého. Ruská palba ale neustává. Vědí, že dokážeme stroje opravit - narozdíl od nich. Přilétají kamikadze drony - které poznáte podle jejich specifického zvuku. Z minometů pálí celý den. Tvrdé zásahy dostávají i pozice v okolí. Spojení je omezené několik hodin. Odpočíváme, jak to jde.

Na pole shazují dokonce i letecké pumy. Jedna nám dopadá za zády, když se večer vracíme z akce. Teprve takto si člověk uvědomí, jak dlouhá je vlastně vteřina. Slyšíte zvuk letící rakety, otáčíte se, vidíte záblesk výbuchu, zaklekáváte, přichází zvuk dopadu, to už se zvedáte, dáváte signál že jste ok, jdete dál. V boji je čas hrozně zpomalený.

Po půl hodině v blátě a mezi minami jsme na velitelství. Předáváme štafetu, informace. Potkáváme staré známé. Chceme domů, ale nemůžeme. Nad námi ruské drony. Čekání až do tmy. Opět prší. Po cestě nic nevidíme. Prorážíme pneumatiku v kráteru po ruském útoku.

Plácáme se v blátě, složitě měníme gumu na místě kde by nás Rusové za dobrého počasí rozstříleli na hadry. Teď prší, drony sem teď nedoletí. Štěstí v neštěstí.

Domů se vracíme po půlnoci. Všechno až na trenky ze sebe schazujete v předsíni. Počkáte až bahno zaschne a zatvrdne, pak ho omlátíte. Čeká nás den dva volna, čas na trénink, shánění materiálu, humanitární pomoci. Pojedeme asi za kamarády, kteří brání Avdijivku, podělit se s nimi o „dopomohu“, vidět staré známé tváře.

Čas dalšího boje se už blíží.

Vy nám s ním můžete pomoci. A to významně.

Potřebujeme specifické vybavení, a potřebujeme ho dát dohromady relativně rychle. Antidronové pušky, drony, čtyřkolku a 2 motorky. S tímhle vybavením dokážeme projít tak daleko, abychom významně pročistili okolí a vytřídili špínu a odpad do velkých černých pytlů. Ležíme před branou k Azovskému moři.

Pomozte nám s tou chamradí prosím zde: https://www.donio.cz/otevrete-cestu-na-krym