Zaměřeno na Česko: Jak dlouho vydrží naše obrana?

Představme si na úvod čistě fiktivní, satirický scénář z alternativní reality, ve kterém ruské tankové klíny právě prolamují státní hranice u Břeclavi. Předcházelo tomu obsazení Slovenska, které proběhlo s úsměvy na tváří a muckáním Fica a Lavrova na obou tvářích. Slovenská vláda po pádu Ukrajiny pozvala ruská vojska zvacím dopisem, aby ochránila státní hranice před nelegální migrací. To, že migraci umocnila ruská invaze do Arménie, je jen střípek skládačky. O pár měsíců později, ještě než se v Bruselu povedlo prosadit jednomyslné odsouzení, se 600 tisíc “rudoarmějců tlačí na české hranice, kde údajně dohlíží na nelegální migraci a chystají - cvičení.

V tomto absurdním (samozřejmě fiktivním) divadle svolává premiér Andrej Babiš mimořádnou tiskovou konferenci a s hysterickým křikem se otáčí na zpoceného ministra obrany Jaromíra Zůnu. „Kdo vám řekl, že jsou to Rusové? Nebuďte slušnej! Řekněte pravdu, kdo vám to řekl, který úředník! Jméno!“ řve premiér před kamerami.

Zlomený ministr následně do mikrofonů koktá nesmysly o špatném vyhodnocení informací a neprůkaznosti, že by se jednalo o skutečnou invazi, protože Rusové říkají, že pouze pronásledují afghánské nelegální migranty. Náš fiktivní premiér nakonec s kamennou tváří odmítne vyhlásit všeobecnou mobilizaci, obviní z šíření poplašné zprávy zhrzenou opozici a pražskou kavárnu. Nakonec se svým oxymorónským stylem vyjadřování prohlásí „žádná invaze se nekoná a naše armáda nepřítele odrazí“.

Mezitím se na sociálních sítích šíří záběry z německých hranic, kde zadržená ministrině financí Alena Schillerová lámanou angličtinou vysvětluje, že s těmi dvěma pávy v kufru jede pouze obhlédnout evropských hospodářský prostor a kufry plné peněz nejsou nelegálně převážená hotovost, ale pouze neohlášený převoz státních rezerv. Tyhle vtipné anekdoty alespoň na chviličku přehluší drastickou realitu situace, záběry hořících policejních vozů a ležících těl u krajnic…

Invaze je tu, a my jsme opět zoufale nepřipraveni této realitě čelit.

Nebo snad ano?

Pojďme se podívat na analýzu, jak bychom byli schopni odolat tlaku v prvních dnech invaze. Než vůbec zjistíme, zda nám někdo přijde na pomoc. A jak se připravit.

Ještě než se pustíme do místy až absurdního rozboru, který mírně odlehčíme satirou, je zapotřebí si uvědomit krutou realitu lidské a společenské psychiky. Ani vedení Ukrajiny doslova hodiny před invazí nevěřilo, že Rusko provede plnohodnotnou invazi a zahájí válku. A to přesto, že s Ruskem již deset let válčilo v „proxy konfliktu“ na Donbasu a západní zpravodajci jim přednášeli jednoznačné důkazy.

Ostatně naposledy jsme podobné popírání reality zažili při začátku pandemie COVID, kdy jsme se všichni uklidňovali, že o nic nepůjde. Pak přišli tvrdé lock downy, desetiticíce mrtvých a trvale rozdělená společnost zválcovaná dezinformacemi z ruských trolích farem. Nemalá část společnosti popírá realitu dodnes.

Ale i když tohle všechno ustojíme a spojíme se proti společnému nepříteli, tak budeme čelit tvrdé realitě vojenské logistiky. Nejsilnější vojenská aliance světa NATO, nemá žádný funkční systém okamžité reakce. Respektive má, ale pouze na papíře.

Ve chvíli, kdy by Rusko využilo hybridní formy útoku, například historií ověřené „zvací dopisy“, vojenské cvičení a ochranu obyvatelstva, tak by trvalo řadu dní, než a zda vůbec by dorazila skutečná vojenská pomoc. Všemu by předcházela složitá diskuze, zda vůbec jde o skutečný válečný akt a ozývaly by se hlasy, že je potřeba nejdříve vše řádně prošetřit. Ostatně přesně takto dopadla simulovaná cvičení.

V tom momentě nezbývá, než spoléhat na vlastní síly.

Poznámka editora: Čísla níže se opírají o veřejně dostupná data a nebudou stoprocentní. Česká armáda chrání citlivější údaje a proto si můžeme přát, aby skutečná realita byla o fous lepší.

Jakékoliv strategické obranné plánování se odvíjí výhradně od reálných lidských kapacit. Profesionální armáda České republiky disponuje tabulkovým stavem přibližně 28 000 příslušníků v aktivní službě. Skutečná bojová síla mechanizovaných a výsadkových formací nasaditelná bezprostředně do prvních linií představuje po nezbytném odečtení logistiky, štábů a letectva nanejvýš 15 000 až 18 000 mužů, když budeme velkými optimisty.

Teoreticky tu máme ještě zálohy, které mají přijít profesionály podpořit. Aktivní zálohy tvoří k dnešnímu dni pouze 4 200 osob. Dynamika včasné mobilizace počítá s tím, že před samotným vypuknutím bojů k útvarům dorazí část rezerv. S blížící se eskalací můžeme odhadovat, že výzvu vyslyší nanejvýš padesát procent těchto rezerv, což představuje zhruba 2 100 záložníků. Dalších dvacet procent lidí dorazí do konce prvního týdne bojů a zbývajících třicet procent do bojů z různých důvodů vůbec nezasáhne.

Na celém úseku východní hranice by v takovém případě naše armáda čelila přečíslení invazní armádou minimálně 1:10, místy až 1:40. Věřte, že když slyšíte to burácení, rozstřesou se vám kolena.

Spoléhat se na to, že by takto dimenzovaná a roztříštěná síla dokázala vytvořit a udržet souvislou frontovou linii proti masivní invazi, evokuje naivní úsilí českých politiků krotit inflaci webovým portálem s monitoringem cen.

V naší studii jsme nejdříve počítali, že by na území vtrhla stejná síla, jaká je dnes na Ukrajině, ale i pokud jsme počítali se sníženou silou z počátku invaze (přibližně 200 tisíc vojáků) tak nás výsledky příliš nepotešili.

Materiální a technologické vybavení ozbrojených sil představuje kapitolu, kde se systematická byrokratická nekompetence roky bolestivě střetává s tvrdými zákony moderního bojiště.

Tankové vojsko se sice konečně zbavuje starých sovětských strojů T-72 (z nichž je zhruba 30 kusů modernizováno do verze T-72M4CZ) a přechází na západní techniku. Armáda aktuálně disponuje přibližně 42 staršími tanky Leopard 2A4 a vláda odsouhlasila nákup 44 nejmodernějších strojů Leopard 2A8. Na dodávky těchto nových špičkových tanků si však počkáme přibližně do roku 2028.

A ačkoliv mudrcové tvrdí, že tank je díky dronům přežitý, každodenní nasazování v bojích na Ukrajině svědčí o opaku. A ano, sice se již neodehrávají útoky tankových formací, ale jeden dobře ukrytý tank je doslova game changer a na kritickém úseku dokáže během několika minut zvrátit výsledek bitvy. Tento styl „občasného nasazení“ by byl pro Česko naopak přínosný, protože těch pár desítek strojů by mohlo mít nějaký význam, pokud je včas rozmístíme a ukryjeme. Získaly by nám čas.

U bojových vozidel pěchoty stojí podstata mechanizovaných brigád stále z velké části na zastaralých sovětských strojích BVP-2 s marginální balistickou ochranou. Záchranou má být 246 objednaných moderních švédských vozidel CV90. Naopak dobré zázemí má dnes 4. brigáda rychlého nasazení, která se stabilně opírá o zhruba 100 kolových transportérů Pandur II.

České dělostřelectvo deklaruje 194 systémů ráže 100 mm a více. Primární údernou sílu tvoří zhruba 48 aktivních samohybných kanónových houfnic DANA vz. 77 ráže 152 milimetrů. Tato ráže je však nekompatibilní s aktuálním muničním standardem aliance NATO. Záchranou má být nákup 62 moderních francouzských děl CAESAR ráže 155 mm. Tento klíčový projekt se však zadrhl kvůli průtahům. Můžeme však počítat s tím, že nějaké houfnice pro obranu mít budeme. Problém v prvním týdnu nebude počet hlavní, přeci jen bráníme úsek o několika set kilometrech, ale u munice.

Při extrémní intenzitě moderních bojů, kde se denně vypálí 40 000 až 50 000 granátů, by pokus AČR pálit konzervativní 3 000  až 5 000 střel denně vedl k absolutnímu vyčerpání státních zásob během několika málo dnů v jakémkoliv ze scénářů. A to bychom stále byli palebně přečísleni v poměru 10:1.

Do tohoto zničujícího logistického vakua a snahy armády o navýšení zásob munice neomylně vstupují odborníci typu předsedy hnutí SPD Tomia Okamury. Zatímco by nepřátelské kolony bez odporu drancovaly moravské vinné sklepy, on by ve sněmovně zablokoval řečnický pultík s plenkou pod oblekem a hysterickým křikem by mudroval, že nabídka vojenské pomoci sousedním Německem je ve skutečnosti pouze plíživá okupace Sudet diktovaná Bruselem. Místo urgentního schvalování nákupu protitankových střel by volal by po referendu, zda se občané chtějí bránit.

Ochranu vzdušného prostoru zajišťuje taktické letectvo tvořené nadzvukovými stroji JAS-39 Gripen a lehkými bitevníky L-159 ALCA. Armáda při jejich provozu fatálně spoléhá prakticky na jedinou hlavní základnu v Čáslavi a záložní letiště v Pardubicích. A zde přichází strategická chyba minulých vlád. Během posledních dekád došlo k naprosté ignoranci údržby letištních úseků dálnic, jakým byl například tříkilometrový pás na D1 u Měřína či úsek na D46 u Vyškova. Přitom právě převozy rozložených stíhaček nákladními vozy a jejich starty z dálničních úseků byl jedním z důvodů, proč si Ukrajina v prvních týdnech udržela bojeschopné letectvo, bez kterého by nedokázala zabránit invazy.

Neschopnost rozptýlit tuto strategickou a extrémně drahou techniku mimo pár známých souřadnic mění české stíhačky v pouhé stacionární terče na ranveji. Čekají tam na první drtivý déšť nepřátelských balistických raket se stejnou letargickou odevzdaností, s jakou premiér Fiala očekával prohru ve volbách.

Invazní síly neponechají nic náhodě. Je potřeba počítat se scénářem, že paralelně s pozemním náporem bude připraven vertikální obchvat inspirovaný útokem na letiště Hostomel. Právě kvůli tomuto riziku nebude možné na hranice přisunout ani většinu bojových sil, které nemohou nechat odkrytý týl. Tyto výsadky by mohli mít celou řadu míst pro výsadek. Od pražských letišť a zajetí vlády, až po strategická vojenská letiště.

K odvrácení této strategické katastrofy by armáda musela alokovat svou jedinou elitní zálohu, 43. výsadkový pluk z Chrudimi. To jsou vojáci, kteří by případně svedli ty nejkrvavější boje o klíčové logistické uzly a letištní terminály.

A zatímco by naši nejtvrdší vojáci by v tété fiktivní apokalypse bojovali v krvavých bojích o každý metr naší země, Jaromír Zůna by na tiskové konferenci před novináři euforicky mával papírovou složkou a s hrdostí by národu oznámil, že nasmlouvané polní kuchyně KALICH za desítky milionů už jsou na svých místech a vaří poctivý český guláš.

VÝZVA EDITORA: Chcete-li předejít scénáři, ve kterém by se satira stala realitou, nečekejte, až tento průšvih vyřeší někdo za vás. Podpořte obranu tam kde je potřeba dnes, abyste zítra nemuseli podporovat tu na našich hranicích. To je podstata společné obrany. Podpořte Operaci Sokol.

Nepřítel zaútočí poučen.

Můžeme se vysmívat Rusům za jejich neschopnost obsadit za 4 roky Ukrajinu, ale tohle vysmívání je dobré tak pro odlehčení situace na sociálních sítích. Pokud se bavíte s ukrajinskými vojáky, tak se s ním nesetkáte. Každý, kdo čelil ruské síle a schopnosti vydržet roky trvající konflikt vysoké intenzity, si je nedovolí nikdy podcenit. Můžete cítit opovržení nad jejich nelidskostí a brutální způsob vedení války čirou brutalitou, ale podceňovat byste je neměli.

Právě podcenění protivníka je hlavním důvodem, proč ruský útok v počátečních týdnech invaze katastrofálně selhal. Určitě si nemůžeme myslet, že by tuto situaci chtěli zopakovat. Na českou armádu by se tak nevalila jen obří masa, nikoliv nepodobná počtům vojsk Varšavské smlouvy, ale hlavní osu útoku by vedly boji zocelené elitní brigády, které by uplatnily moderní způsoby válčení.

Zásadním prvkem průlomu je otevření nebe pro vypuštění tisíců jednosměrných útočných dronů typu Šáhid. Primárním úkolem těchto masivních rojů je okamžité zahlcení a vyčerpání drahých protivzdušných střel z pozemních systémů RBS-70, RBS-70 NG a SPYDER. Zásoby protivzdušné obrany bychom vyčerpali v řádů jednotek hodin, pokud by vůbec naše protivzdušná obrana přežila počáteční hodiny trvající údery raket a těžkých leteckých pum.

Následný pozemní útok je vpodporován specializovanými dronovými formacemi, jakou je například centrum Rubikon disponující zhruba pěti tisíci profesionálními operátory. Zde zcela selhává i technologická chlouba AČR, mobilní rušič STARKOM. Operátoři z center Rubikon totiž nasazují FPV drony řízené přes dlouhá optická vlákna, stroje pracujícíh na našich sim kartách a další techniku, která pro navádění na cíl letí po předem naprogramované trase a na cíl ji navádí AI. Navíc jsou zvyklí fpv drony navádět v silně zarušeném prostředí a útočit do hloubky obrany až padesáti kilometrů.

Vše jsou to řešení imunní vůči běžnému elektromagnetickému rádiovému rušení. A i když by rušičky, v kterých patříme mezi světovou elitu, nepochybně odvedli svou práci, v dnešní době nejsou zárukou ochrany. Naopak, jsou ceněným a relativně snadno zaměřitelným cílem.

A opět se pojďme podívat na hrubá čísla. Ruská armáda každý den použije desítky tisíc dronů různých typů, včetně laciných FPV za pár set dolarů. Česká armáda si odsouhlasila nákupy dronů v počtech jednotek tisíc do roku 2028. Za dva roky budeme mít tedy počtu dronů, které nestačí ani na jediný den konfliktu.

V čase kdy bychom ztráceli nejcenější vybavení a životy vojáků, Filip Turek by přímo v televizním studiu Xaver TV korunoval invazi pochvalou agresora za to, že jeho obrněnce prokazatelně nemají filtry pevných částic, absolutně ignorují emisní normu Euro 7, a jasně tak dokazují světu technologickou nadřazenost poctivého spalovacího motoru nad celým tím klimatickým hoaxem z Bruselu. Jeho kamarád ze školní lavice Petr Macinka by jeho slova dementoval slovy „No jo, hrozný jsme“.

Moderní konflikt třetí dekády nezná rozdělení na frontu a bezpečný týl.

AČR sice disponuje elitním 102. průzkumným praporem v Prostějově, jehož roty jsou cvičeny k výsadkům až sto kilometrů za linie nepřítele, a 533. praporem bezpilotních systémů s drony Raven, Puma a ScanEagle. Proti ruské taktice „zničení všeho“ by hledali své místo na bojišti hybridní operace kombinované s celoplošnou invazí jen obtížně.

V prvních hodinách by se útoky zaměřili na vyvolání zmatku a přerušení jakékoliv komunikace napříč republikou.

Jak ukázal rozsáhlý výpadek proudu v červenci roku 2025, vyhodit do povětří naší infrastrukturu bude vyžadovat náraz do přibližně jednoho až pěti stožárů elektrického vedení. Ne, teď vážně. Kritická energetická a komunikační infrastruktura by byla prvním cílem útoků v prvních dnech.

Kolaps energetické sítě, rozsáhlé rušení GPS a GSM signálu by z velké části ochromil zoufalou snahu státu povolat většinu mobilizačních záloh a organizovat panikařící miliony civilistů.

Do toho by zbytek fungující komunikace zaplavila vlna dezinformací a stovky spolupracujících kolaborantů by narušovali logistiku a hlásili Rusům pohyby české armády a důležité cíle.

Ve všech scénářích, které jsme zkoušeli a vycházeli ze zkušeností z ukrajinského konflitku by ucelená obrana České republiky dokázala organizovaně vzdorovat drtivému tlaku maximálně po dobu 48 až 72 hodin, jelikož převaha útočníka by lokálně přesáhla absurdní poměr 1:40 a cílená destrukce profesionálních týmů operátorů dronu by zlikvidovala hlavní centra odporu.

Zhruba po 48 až 72 hodinách by také bránícím se jednotkám plošně došla munice. Místy by došla mnohem dříve. V některých případech by to bylo, protože bychom již prostě všechnu vystříleli, v ostatních případech z toho důvodu, že zbraně a munici máme skladovánou centralizovaně a byla by zničena dřív, než byste stačili říct „obrana“.

Historie nám dává cenné příklady úspěšného odražení drtivé převahy. Když se podíváme na invazi ruských mužiků na Ukrajinu, o odolnosti ukrajinské obrany nerozhodlo velení v Kyjevě.

Naopak, drtivá většina rozhodnutí byla v zásadě špatná, až fatální. To co rozhodlo bylo tvrdé jádro armády ochotných se bránit (ne - oblíbený Zalužnyj mezi nimi nebyl), a vzdor civilního obyvatelstva, které se začalo automaticky formovat do obranných uskupení. Stavět barikády, plnit molotovovy koktejly a doslova holýma rukama zastavovat postupující tanky.

„Nečekejte až někdo vykope příkopy“ hřímal do mikrofonu Zelenskyj. A měl pravdu. Invazní armádu nezastavila samotná profesionální armáda. Byli to lidé a jejich osobní individuální odvaha. A nepřítel to ví.

Proto aktivně pracuje na tom, abyste nevěřili institucím. Abyste nevěřili naší armádě. A hlavně abyste nepodporovali její modernizaci. „Dyť přece chceme mír.“

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že ochotu bránit republiku, myšleno skutečně se zbraní v ruce, vyjadřuje v dotaznících pouze 28 % až 33 % populace. Již dnes probíhá ruská obří dezinformační operace, která má tuto skupinu lidí co nejvíce nahlodat a oslabit.

Armáda ČR disponuje sice 91. skupinou informačního boje se sídlem v Olomouci, která se specializuje na civilně-vojenskou spolupráci a psychologické operace. V podmínkách těžkého šoku z bleskového útoku, masivních dezinformačních kampaní a bezprostřední blízkosti zcela otevřených hranic do západní Evropy by ovšem tato hrstka specialistů boj o národní narativ spolehlivě prohrála.

A z toho vyplývá jednoduchá rovnice. S obranou je potřeba začít dřív, než bude nepřítel stát u našich hranic. Obrana začíná v našich hlavách, v naší přípravě, v uvědomění, že vše je v našich rukách. A jen pokud svou hlavu a ruce dostatečně připravíme, máme šanci jako malý stát přežít.

V další části pro pravidelné podporovatele se zaměříme, jak na to.

VÝZVA EDITORA: Boj proti dezinformacím a slabošským narativům je jedna část boje. Podpořit fyzickou obranného valu daleko za řekou Dněpr je část druhá. Podpořte ukrajinské obránce ještě dnes. Ne proto, že by byli Ukrajinci dokonalí, ale abyste se jednou nemuseli opět strachovat o svoje děti, kola, hodinky, pračky i záchody.

A podpořte obránce tam, kde to Rusa bolí nejvíce. U ničení logistiky a zásobování jeho obří armády. Podpořte operaci Sokol. Bude to odměna i za naši práci.

Kdo je připraven, není ohrožen. Severské státy, Pobaltí, Izrael i příklad ukrajinské odolnosti ukazují, že jedinou účinnou obrannou strategií proti silnějšímu a brutálnímu nepříteli je budovat dlouhodobě odolnou a připravenou společnost.

V rozšíření se proto dozvíte