Pokrovsk volá o pomoc: kolaps a válečné zločiny „osvoboditelů“

To, co se ještě před měsícem zdálo jako pomalé, agónií naplněné umírání, se v posledních týdnech zvrtlo v horečnatý kolaps. Klíčové průmyslové srdce Donbasu se v přímém přenosu mění v epicentrum nejkrutějších bojů a v synonymum pro ruský masomlýnek. Situace už není jen kritická. Je zoufalá. A svět se musí dívat.

Na frontě u Pokrovsku se drama přesunulo z předměstí přímo do ulic. Ruská strategie „totální infiltrace“ dosáhla svého cíle. Ruské útočné skupiny jsou nyní infiltrovány prakticky ve všech částech města. O samotné centrum se svádějí brutální boje dům od domu, křižovatku od křižovatky. Prozatím se podařilo okupanty porazit v oblasti vlakového nádraží, ale situace je komplikovaná.

Definitivní a možná smrtící ránu zasáhli obráncům Rusové obsazením čtvrti vysokých panelových domů jižně od hlavní silnice. Odtud mají perfektní palebnou kontrolu, a především dokonalý přehled o každém pohybu ukrajinských jednotek v centru města.

Pro obránce se situace stala noční můrou. Přisunout posily pro manévrování je kvůli dronům téměř nemožné a stejně obtížné je i stahování z obsazených částí. Právě proto je to z velké části boj na život a na smrt, protože stáhnout se není možné. Bráníte pozici, až do hořkého konce.

Po opuštění Vuhledaru jsme dávali Pokrovsku rok až rok a půl a zda se, že se tento odhad pomalu blíží naplnění. Mezi tím se Rusové ve městě mstí za utrpěné ztráty na civilním obyvatelstvu.

Nejtemnější kapitolu tohoto příběhu nepíše strategie, ale absolutní morální zkáza. Důkazy v podobě záznamů z dronů a svědectví z oblasti hovoří jasnou řečí: ruští vojáci likvidují civilisty prchající do úkrytů. A nejde o náhodné incidenty v chaosu boje. Je to chladnokrevná likvidace těch, které údajně přišli „osvobodit“.

Ironie je krutá a mrazivá. Zhruba polovina obyvatel (náš odhad), kteří ve válčících městech zůstávají, jsou takzvaní „čekatelé“. Lidé, kteří z různých důvodů – ať už kvůli propagandě, příbuzenským vazbám v Rusku a na okupovaných územích, nebo prosté pomatenosti – čekají na příchod ruské armády. Další skupinou jsou senioři, kteří odmítají opustit domovy, kde prožili celý život. Chtějí jen v klidu dožít.

Právě tyto bezbranné skupiny se stávají cílem. Pro postupující ruské jednotky nemají žádnou cenu. Jsou to jen svědci. Překážky. A tak je bez milosti likvidují. Je to projev absolutní lhostejnosti a dehumanizace, který popírá jakoukoliv záminku „osvobozenecké mise“. Tento vzorec chování není nový – viděli jsme ho v Buči, v Irpini, v Mariupolu. Je to systematický válečný zločin. A svět to musí vidět.

Navzdory blížící se ztrátě města je však nutné nepodlehnout panice. Je třeba se vymanit ze „zajetí map“, kde každý posun frontové linie vypadá jako absolutní vítězství či prohra. Kreml a jeho válečná mašinérie jsou totiž lapeni ve své vlastní pasti – v pasti Donbasu.

Pád Pokrovsku, ačkoliv bude bolestivou ztrátou a otevře Rusům cestu dál na západ k Dněpropetrovské oblasti, nemění základní rovnici. Rusko se i po letech plnohodnotné invaze stále plácá v tom samém regionu, který se snažilo ovládnout už v roce 2014. Každý metr postupu je vykoupen neuvěřitelnými ztrátami.

Úsek u Pokrovsku se stal pro ruskou armádu jedním z nejsmrtonosnějších bojišť celé války. Poslední měsíce zde Moskva ztrácela vojáky rychleji, než je dokázal její masivní náborový aparát, lákající na milionové odměny, doplňovat.

Ukrajinská strategie je v tomto ohledu brutálně pragmatická, protože jiná být nemůže. S omezenými zdroji a nedostatečnou podporou ze Západu jí nezbývá než vést obranou opotřebovávací válku. Vyměnit území za čas a za co největší ztráty nepřítele. I po opuštění města může, podobně jako v případě Časiv Jaru nebo Torecku, malý počet operátorů dronů a chytře položená minová pole na měsíce zabránit Rusům v konsolidaci a využití oblasti jako logistického uzlu pro další postup.

Zatímco se ruská armáda pomalu, ale za strašlivou cenu, posouvá vpřed na frontě, její týl se začíná bortit v ekonomické bažině. Sankce, válečné výdaje a sociální napětí roztáčí spirálu, která se nedá udržet donekonečna. Pokud se Čína nerozhodne pro masivní a otevřenou vojenskou podporu Kremlu, odhaduje se, že Putin má prostředky na vedení války v této intenzitě ještě zhruba 1,5 až 2 roky.

To se může zdát jako věčnost, ale v kontextu již probíhajícího konfliktu je to světlo na konci velmi temného tunelu. Je to časový horizont, který dává naději. Ukrajina může za tu dobu prohrát, nejsme na tom výrazně lépe než nepřítel. Stále však máme ve svých rukou výhodu obránce, a především nezdolnou vůli ukrajinského lidu.

Proto nelámejme hůl. Situace v Pokrovsku je tragická a je symbolem nesmírného utrpení. Zároveň je ale i připomínkou, že tato válka se nerozhoduje jen na bojišti, ale i v ekonomických bilancích, v mezinárodní soudržnosti a v odhodlání nepolevit.

Kde je vůle, tam je i naděje. A pomoc Ukrajině je dnes investicí do této naděje. I přesto, že na frontu udeřily temné časy, vytrvejme. Je to jediná cesta.

Pomáhejte dál.

Třeba zde a buďte Strážci Nebes a Patroni naděje.

https://donio.cz/operace-strazci-nebes