Článek
Pickup se řítí tmou, jeho kola divoce poskakují v hlubokých kolejích, které tu v noci vyryla těžká technika. Následuje rychlý výsadek. Tady začíná cesta, kde každý krok může být ten poslední. Cesta, na které po vás vždycky něco střílí.
Pro čtyři pěšáky to dnes není jiné. Dlouhé, zlověstné hvízdnutí následované ohlušující ránou. První minometný granát rozryje vzduch a zvuk se tříští o trosky domů. Naštěstí jsou všude kolem staré sklepy a sutiny, které nabízí alespoň nějaký úkryt. Není to stoprocentní jistota, ale je kam skočit. Je tu díra, která vás může zachránit. A to je jediné, na čem záleží.
Namačkají se do tmy co nejdál od vchodu, čekají a kouří. Tma je absolutní, téměř hmatatelná. Páchne vlhkou hlínou, potem a levným tabákem. Takováto palba může trvat hodiny. Dokud to Rusa nepřestane bavit nebo dokud si nenajde jiný cíl.
A pak se to stane. Stejně náhle, jako začala, minometná palba ustane. Nebe ztichne. To ticho je skoro ohlušující. Poslední cigareta před odchodem. Kluci se tiše domlouvají, jak půjdou dál. Rozhodnou se jít po dvojicích, s pětiminutovým rozestupem.
Jeden z nich rozsvítí čelovku, aby se zorientovali a posbírali si věci. Kužel světla pomalu ozařuje prostor až do temných zákoutí plných odpadků po těch, kdo tu hledali úkryt před nimi. „Půjde Žeňa, Saša a… počkej, počkej…“ věta zamrzne v půli. Žeňa tiše vyjekne. V nejtemnějším koutě se zaleskly dvě oči. V bunkru se mačká pět lidí. A ten pátý rozhodně není jejich.
Vteřiny ticha se táhnou jako věčnost. Všichni po sobě tázavě hledí. „A ty jsi čí…?“ ozve se přiškrceným hlasem.
„Já ruský,“ vysouká ze sebe vystrašený muž lámanou ruštinou. Všichni čtyři na něj hledí se směsicí úžasu a šoku. Ten chlap je černoch. Pro mnohé z nich první černoch, kterého v životě vidí. Rozhodně ho ale nečekali tady, v temném sklepě v Torecku. Celé hodiny se krčil v koutě, strachy bez sebe, a poslouchal to podivné „ruské nářečí“, kterým se ti vojáci vedle něj bavili.
I když měli všichni chuť si okamžitě vyměnit kalhoty, výsledek byl vlastně skvělý. Do fondu na výměnu zajatců přibyl jeden „Ivan“. Bylo to štěstí. Obrovské, absurdní štěstí.
Jára Cimrman by to okomentoval asi takto: „Vy se tomu smějete, ale mohlo vás to zabít.“
Tento příběh se odehrál už před mnoha měsíci, ale dnes není ničím neobvyklým. Jak potvrzují vojenští analytici i zdroje přímo z fronty, nic jako pevná „linie obrany“ v klasickém smyslu už dávno neexistuje. Jsou jen izolované opěrné body, vzdálené od sebe stovky metrů, které odděluje zóna smrti. Nikdy nevíte, na koho narazíte, i když máte být ještě kilometry od nepřítele. A nepřítel? Ten se převléká do civilu, často přichází na pozice beze zbraně. Ty pak sbírá po zničených vesnicích, opuštěných krytech nebo z těl padlých.
Je to chaos války. Brutální, nelítostný a naprosto šílený. Ano, víme, že tam někde daleko se daří ničit ruské rafinérie a obyčejným lidem v Rusku dochází benzín. Ale na frontě? Tady je to den ode dne absurdnější.
Proti stovkám tisíc ruských vojáků dnes drží linii jen desítky tisíc ukrajinských chlapů. Drží ji statečně, nejlépe, jak s omezenými zdroji dokážou. Dělají to pro sebe, pro své děti, ale dělají to i pro vás. Umírají v tom dva tisíce kilometrů dlouhém marastu, aby daleko za jejich zády mohlo tři čtvrtě miliardy nejbohatších lidí na planetě žít v relativním klidu a bezpečí. A ač se vám to možná občas nezdá, patříte mezi ně.
Proto si važte svého života. Někdo jiný za něj možná právě dnes zaplatil tím svým.
Pomáhejte dál.
Třeba zde - ochránit naše nebe: https://donio.cz/operace-strazci-nebes
