Šílených 24 hodin na frontě a zabití ukrajinští civilisté po ruském útoku kazetovou municí

U téhle šílené čtyřiadvacítky se seběhlo tolik neuvěřitelných věcí, že je zázrak, že jsme skončili jen s jednou děravou nohou. Civilisté bohužel takové štěstí neměli. Jelikož se situace na bojišti změnila, můžeme opět ukázat trochu víc z naší práce.

Víme, že si okupanti poblíž schovali tank, který vyjíždí a likviduje naší pěchotu. Tank je problém. A to velký. Naším úkolem je projít za naše pozice a tank lokalizovat, když to bude možné ihned zničit. Do akce vyráží čtyři zahraniční a kluci z rozvědky 53. brigády. Ve výsledku je to jedno, protože válka je chaos. Nasedáme do auta a jedeme do bunkru.

V bunkru procházíme ještě jednou plán akce. Cílem je projít bez povšimnutí asi pětikilometrový úsek, tam i zpět, tedy asi 10 kilometrů. Vycházíme ve 4:30. Prvním cílem je křižovatka 300 metrů za naši předsunutou pozicí. První jde Ivanovič, kozák který bojuje od 2014 a s kterým nedávno vyšel pěkný rozhovor (Seznam zprávy).

Noříme se do zeleně remízků a procházíme naše minová pole. Mlčky a bez obtíží se dostáváme ke křižovatce. Zde si chceme chvilku odpočinout ve křoví. Kamaz, dnes velitel batalionu, jde odlechčit močovému měchýři. Než se tak stane, vidí před sebou rozbalené krabice ruských potravinových balíčků a dvě lopaty. Pomalu vycouvá a předává nám nemilou zprávu. Někde tu máme společnost.

Nasloucháme a pomalu se posouváme vpřed. Vidíme pohyb. Začíná legendární historka, kterou se tu všichni baví.

„Ty vychadi“

„Ne, ty vychadi“

3 minuty hádání s Rusem, kdo vyleze a vzdá se. My víme, že jsou to Rusové, ale oni netuší, že jsme Ukrajinci a kolik nás je. Díky použití ruštiny a českému přízvuku si myslí, že jsme jen jeden z mnoha zbloudilých vojáků z národů odněkud z dálného východu. Nejsme. Tento zmatek nám zachraňuje život.

Zatímco se s Rusem dohadujeme, kdo se má vzdát a vylézt, tak se kluci rozestavují do palebných pozic. Bohužel to stejné dělají Rusové. Nakonec se ukáže, že je to celá rozvědná skupina. Zazní dvakrát „palba“ z jejich strany a nastává peklo.

Několik Rusů padá k zemi, ale většina střelby je naslepo, křoví proti křoví. Granáty létají do houštiny odkud to na nás létá. Cílem je pouhé přežití. Vystřelit, přesunout se, přebít. Oni zakopaní, my na otevřené ploše. Kdyby nebyli překvapeni že jsme přímo u nich, pobijí nás všechny. Překvapení je na obou stranách. Granáty létají tam i zpět.

Postupně se stahujeme a zbytek Rusů necháváme dořešit artu. Ta je zaměstná tak, že se můžeme vrátit na základnu. Dál není možné pokračovat.

Někdo odpadá do kómatu, někdo vstřebává adrenalin. Odpočinek a štěstí, že jsme přežili nás dlouho nezdrží.

Klid nevydrží ani tři hodiny. Přichází zpráva z brigády, že je pěchota pod tlakem a potřebuje pomoc. Je to SOS na naše pozice útočí pěchota s podporou tanku. Je to tank, který jsme měli najít. On si našel nás.

Balíme se, bereme vše, co se může hodit. Dostat se bezpečně na místo je ale nepřekonatelný oříšek.

V 16:00 jsme téměř na místě. Okamžitě se dostáváme pod palbu dělostřelectva.

Vysypáváme se z auta blízko okopu, rusové po nás dál pálí a kluci vesele vtipkují v okopu, který je pro naši ochranu naprosto nedostatečný. Lepší ale nemáme a vtipkování zahání strach. A strach máme všichni.

Hledáme 4 Ukrajince, kteří se nám při obstřelu ztratili v posádce. Postupně se vysouváme na pozici odkud můžeme střílet. Zrzek bere NLAW a daří se mu poškodit tank, který pálí na pěchotu. Začíná hořet a i když stále může fungovat, stačí to k tomu aby se ruský útok na chvíli zastavil. Trvá to asi hodinu, ale pak přebírá iniciativu naše dělostřelectvo. Můžeme se stáhnout a nechat pěchotu převzít iniciativu.

Jedno z aut, které nás přivezlo se nedokáže rozjet, snažíme se ho roztlačit naším autem, ale nedaří se. Dostáváme se pod palbu ruských minometů. Kličkujeme a doufáme, že minomet netrefí dvakrát stejné místo. Podaří se nám ujet ale druhé auto tam zůstává. Bohužel pro nás tam nezůstane natrvalo.

Vitalyj žil roky v Portugalsku. Vrátil se kvůli válce. Teď nám díky němu dobrovolnící z Portugalska přivážejí humanitární pomoc. Natáčíme „poďaku“, tedy video s poděkováním.

Auto, které nám včera zdechlo, nám nějaká dobrá ukrajinská duše dotáhla před základnu. Byly bychom vděční, kdyby jejich cestu z bojiště nesledoval Orlan.

O třicet minut později nastává další peklo

Zatímco se krávy líně pasou na louce a vesničané okopávají svoje záhony ozve se rána. Babička vzhlédne k nebi, pak ji sráží k zemi náraz jako od kamionu. Ozývají se další rány. Prásk prásk prásk. Co ji bleskne hlavou nevíme, možná myšlenka na svou dceru. Omdlévá. Konečně ticho. Tma.

Po pár minutách k ní přibíhají mladí muži. Mají jen trenky a neprůstřelné vesty. Babička slyší jazyky, které tu na Donbasu celý život nezaslechla. Hovoří anglicky. Zatímco se ji kluci snaží zachránit život obíháme zbytek vesnice. Dcera dostala také zásah. Celkem tři kazetové bomby zranili ve vylidněné vesnici tři civilisty. Babička nám bohužel umírá v náručí. Zachraňujeme alespoň její dceru.

Naše základna je prozrazena a zničena, stejně jako velký kus vesnice. Náš Vitalij dostává šrapnelem do nohy. Jinak máme štěstí.

Dnes z vesnice nezbylo téměř nic. Frontu jsme tu zadrželi na více než rok. Po pádu velkých opěrných bodů ale nezbývá než se stahovat do výhodnějších pozic. Proto vám můžeme tuto část ukázat.

Rusa zastavíme na nové obranné linii. Ne každý si to uvědomuje, ale tahle část válka je zadržovací. Teď jde o to zadržet okupanty na Donbasu, nepustit je dál. Jinak bude v ohrožení celá Evropa. I když se tu platí strašná cena, nesmíme polevit. Ba naopak, pomůže velice, když se rozčílíme a přitlačíme. V takovém případě zvítězíme!

Pojďme tento měsíc opět udělat velkou věc pro malý, ale udatný národ Český.

V kampani Skutečná cena svobody se nám již podařilo naplnit první milník a teď začínáme shánět prostředky na evakuační obrněnec, který bude vybaven kvalitní ochranou proti dronům - takzvanou kupolí. Investujte do něj s námi a získáte jako odměnu sběratelskou bankovku Cena svobody.

Společně zvítězíme.

Videa najdete jako vždy brzy na našem Twitteru.