Smrtící marže: Karneval supů a velká upíří oliheň evropské obrany

Vypukla válka a krev se rozlila po polích, hustá a tmavá, vsakující se do černozemě, která kdysi živila Evropu a nyní slouží jako masový hrob pro desetitisíce bezejmenných. Tuto krev však okamžitě zavětřila hejna žraloků. Nejsou to ti, kteří křižují hlubiny oceánů, ale ti, kteří v oblecích na míru a s úsměvy vybělenými na úroveň prvotřídní sanitární keramiky křižují klimatizované chodby bruselských, pražských a amsterdamských paláců. Je to scéna jak vystřižená z nejtemnějšího Boschova obrazu, kde se nepředstavitelné lidské utrpení mísí s nenasytnou chamtivostí a kde se morální imperativy civilizace rozpouštějí v kyselině čtvrtletních výkazů zisků a ztrát. Během několika málo let skupina evropských vrcholových predátorů ovládla celý potravní řetězec obranného průmyslu a zdá se, že svou politickou i ekonomickou silou morálně korumpuje systém způsobem, který vysává zdroje obránců s efektivitou průmyslového vysavače.

Evropský zbrojní komplex se v tomto světle jeví jako to, co Matt Taibbi kdysi slavně nazval „velkou upíří olihní omotanou kolem tváře lidstva, která neúnavně vráží svůj sosák do všeho, co voní po penězích“. Tato oliheň však tentokrát nepumpuje jen peníze z hypoték, nebo obrané rozpočty EU, ale přímo životní sílu národa bojujícího o přežití. Ve svých nenasytných nájezdech tito dravci plundrují vše, včetně vod, které byly donedávna výsostně chráněné – vod humanitární pomoci.

Tu sice organizují odvážní idealisté, jsou však často příliš velkými naivkami, než aby měli šanci obstát v prostředí predátorů, kteří je s řečmi o pomoci a falešným úsměvem nahánějí do smrtícího sevření.

Cena za tyto nájezdy je strašlivá: každý den kvůli těmto maržím prokazatelně umírají desítky obránců zbytečně. Zatímco veřejnost představa války děsí, pro tyto predátory je to jen větší množství snadné kořisti.

Jde o totální selhání systému, kde selhávají jen státy, které mají moc regulovat tento nejregulovanější světový trh, jakým obchod se zbraněmi bez pochyby je. Na selhání politiků jsme si však již dokázali zvyknout. V době největšího ohrožení evropského míru od konce druhé světové však selhávají i naši „ovčáčtí psi“. Prodemokratičtí novináři a zpravodajci se rozhodli svorně štěkat na medvěda za plotem, zatímco vlci přímo uprostřed ohrady masakrují stádo. Roky ignorují varovné signály a vše, co nezapadá do černobílého vidění světa, přičítají ruským dezinformacím. Zapomínají ale, že žralok zůstane žralokem pro svou přirozenost, ne kvůli Putinovi za plotem.

Tato slepota novinářů, ať už vědomá či nechtěná má své logické důvody. Jejich snaha udržet podporu obránců pozitivním obrazem za každou cenu má však svou odvrácenou stranu.

Korupce a zneužívání pomoci jsou pro evropskou debatu těžká témata. Nikdo nechce vylít s vaničkou i dítě, ale svědectví z fronty ukazují, že současná trajektorie pomoci vede k nevyhnutelnému – k vykrvácení obránců. Je to vyprávění s vůní peněz smíšenou s pachem krve a spálených kostí. Jeden z ukrajinských vojáků působící v logistice nám trefně přirovnal situaci k příběhům o okupaci poválečného Berlína osvobozeneckými armádami.

Zatímco novinové titulky v roce 1945 oslavovaly hrdinné osvoboditele, německé ženy vnímaly realitu jinak. Randily a spaly s vojáky, aby získaly mýdlo, čokoládu nebo krabičku cigaret. Věděly, že pomoc nutně potřebují, ale vnitřně cítily hanbu a ponížení z brutality vykořisťování, které probíhalo všem na očích.

Přesto, když se z kleče znovu postavily na nohy a utřely si pusu, tak se při přebírání mýdla zadívaly vojákovi do očí, vykouzlily úsměv na tváři a medovým hlasem se zeptaly: „Přijdeš zase ve čtvrtek?“.

A přesně tohoto zneužívání se dnes Evropa dopouští plošně na Ukrajincích. Na naší jediné hrázi proti asijským hordám. Zatímco my v televizi tleskáme tiskovkám o miliardách, obránci na frontě drží pozice silou vůle a lepicí pásky. Namísto moderní techniky vidíte auta ve stylu „Mad Max“, na nepřítele se vrhají termobarické bomby z PET lahve a kanystry s improvizovanými výbušninami. Minování probíhá pomocí nadzemních min vyráběných přímo na frontě z  obyčejných PVC trubek. Data odhalují realitu s brutální upřímností: zatímco Ukrajina děkuje, velká část pomoci končí v nepřiměřených maržích dříve, než vůbec překročí hranice. Na frontu nikdy nedorazí, protože skončí ve výkazech zisků.

Tento stav vytváří „smrtící vakuum“. Jsme svědky absurdních situací. Ukrajinci na nižších úrovních se dnes korumpovat bojí – hrozí jim vysoké tresty, a tak raději odmítnou podepsat objednávku na životně důležitý materiál, pokud je cena o pár dolarů vyšší než u konkurence, která však zboží dodá až za měsíce. Nechtějí být souzeni za podpis na dražší dodávce, i kdyby měla zachránit frontu.

Realita je neúprosná: ukrajinský premiér Šmyhal uvedl, že pro rok 2026 bude země potřebovat na obranu minimálně 120 miliard dolarů, aby udržela paritu s ruskými silami. Je však téměř jisté, že pomoc této hodnoty nedosáhne. Zvýšené výdaje navíc nekorelují s navýšením fyzické pomoci, ale pouze kopírují růst cen v dodavatelském řetězci.

Nejkřiklavějším příkladem maržové inflace je dělostřelecká munice. Před válkou stál standardní granát kolem 2 000 USD. Podle admirála Roba Bauera se však cena v průběhu let 2023 a 2024 v extrémních případech vyšplhala až na 8 500 USD. Tento nárůst je z velké části tvořen maržemi a spekulativním tlakem na trhu, není způsobem výrobními náklady.

Dochází tak k situaci, kdy za stejný objem peněz dostáváme stále méně a méně munice. A i když je pravda, že dnes již cena 8 500 USD nehrozí, stále se pohybuje okolo dvojnásobku původních cen - a to i přes výrazné navýšení výroby.

V kontrastu s tím stojí ruský model „levné smrti“.

Přestože je Rusko proslulé korupcí, která tvoří až 40 % nákladů, vyrábí standardní granát za přibližně 1 000 USD. Rusko tak produkuje munici minimálně třikrát levněji než Západ i když téměř polovinu rozpočtu rozkrade. Je to souboj ruské státní korupce proti západní korporátní chamtivosti.

Pád Pokrovsku a Myrnohradu v listopadu 2025 se stal mrazivým mementem tohoto selhání. Když meteorologické podmínky znemožnily masové nasazení dronů a došlo ke kolapsu ukrajinské „dronové zdi“, nebyla žádná dělostřelecká rezerva, která by útočníky zastavila. Zatímco obránci měli na některých pozicích k dispozici pouze 8 granátů na den, Rusové díky své efektivitě produkce vrátili převahu na 10:1 a během pár týdnů rozhodli o výsledku bitvy, která trvala rok a půl. Infiltrace do souměstí pak sice ještě pár měsíců trvala, ale již nebylo v silách Ukrajiny výsledek bitvy zvrátit.

Neexistuje zářivější příklad zrození super-predátora vysávajícího evropské obranné rozpočty než holding Czechoslovak Group (CSG). Příběh rodiny Strnadových je ságou o alchymii, kde se starý šrot mění v politický vliv a miliardy dolarů. Jsou to žraloci v nejčistším slova smyslu – vrcholoví predátoři požírající slabé a pomalé. Strnadovci budí silné emoce. Pro některé jsou symbolem úspěchu, pro jiné smutným mementem „devadesátých let“. Jejich strategie byla „postsovětsky“ prostá, jak ilustruje případ Tatra Trucks: Firma se dostane do potíží, následně přichází podnikatel, který vykoupí pohledávky a takzvaně „násilně“ ji převezmete. Poté díky vybudovanému finančnímu i politickému vlivu získá klíčové státní zakázky.

V roce 2018 byla veřejnosti předložena pohádka o odchodu Jaroslava Strnada do důchodu k chovu ovcí. Ve skutečnosti šlo o promyšlené oddělení toxických aktiv Strnada staršího a devadesátkových metod ostrých loktů od nové, „učesané“ tváře Michala Strnada, který se měl stát salonním partnerem pro NATO. Jeho otec mezitím bez pozornosti médií v pozadí buduje druhou vertikálu impéria.

Korunovací nového krále a milníkem této transformace se stal vstup CSG na amsterdamskou burzu v lednu 2026. Zatímco na Ukrajině trhala těla ruská ocel, v Amsterdamu cinkalo šampaňské nad největším IPO v historii čistě obranné společnosti. Investoři, cítící pach válečných zisků jako hyeny mršinu, vytvořili po akciích takovou poptávku, že kniha objednávek nabobtnala na absurdních 60 miliard dolarů. Tržní hodnota CSG hned první den hravě překonala upisovací hranici 25 miliard eur a Michal Strnad se stal nejbohatším zbrojařem světa. Jeho papírové jmění vystřelilo k 37 miliardám dolarů. Je to astronomická hodnota, která by teoreticky dokázala financovat obranu Ukrajiny na celé měsíce – kdyby ovšem nebyla akumulována primárně v hodnotě akcií zbrojního impéria, které on sám ovládá.

Čísla hovoří bezcitně: tržby CSG se mezi lety 2023 a 2024 zdvojnásobily na 4 miliardy eur, ale skutečným šokem je zisk EBITDA, který vzrostl o 146 % na 1,1 miliardy eur. Marže EBITDA ve výši 26,9 % je v těžkém průmyslu naprostým anomálem – teritorium monopolů na životně důležité léky. Strnadovci se stali „žábou na prameni“, ovládli toky munice i logistiku a vytvořili si pozici, kdy se bez nich nepohne ani kolo. Zisk skupiny je přímo vykoupen skutečnou krví a tržby za války vzrostly čtyřnásobně.

Argumentace o „volném trhu“ zde neobstojí. Zbrojní segment není volný trh a v dobách války byl vždy silně regulovaný, jak si ukážeme v závěru.

Výzva editora: Tahle pitva super-predátora vás bolí? Nás taky. Investujte do společné obrany přímou podporou obránců na frontě. Staňte se Patronem Ukrajiny ještě dnes. Možná vám nebudou cinkat dividendy na účtech, ale dividenda Rusů daleko od našich domovů vám to vrátí stonásobně.

Česká muniční iniciativa byla oslavována jako mistrovský tah, ale investigativní vyšetřování týmů Schemes (RFE/RL) a Investigace.cz odhalila, že systému dominovala hrstka českých firem, především CSG a Excalibur Army. Podle zjištění těchto investigativců byly provize, které si čeští zprostředkovatelé účtovali, až čtyřikrát vyšší než provize ukrajinských státních nákupčích. U některých dodávek hrozí podezření z navýšení ceny o více než 22 %, což u balíku 100 000 granátů představuje zbytečné vícenáklady ve výši přibližně 1,5 miliardy korun. Tyto peníze mohly koupit další munici, místo toho pravděpodobně zaplatily nové jachty na Riviéře, nebo akvizici konkurenční firmy, aby se trh ještě více monopolizoval.

Šéfka ukrajinské nákupní agentury Maryna Bezrukova si otevřeně stěžovala, že zprostředkovatelé v rámci iniciativy nemají zájem tlačit cenu dolů. Z frustrace na ukrajinské straně lze vyčíst ledacos. Ve vzduchu však visí hlavě myšlenka „čím vyšší cena, tím vyšší provize“.

A i když je dle našich insider informátorů „Iniciativa řízena skutečně lidmi s touhou pomoci Ukrajině bránit se invazi“, síť prostředníků a na ně navázaná zbrojní lobby hrstky firem, které skrze platformu dodávají, toto nadšení nijak přehnaně nesdílí.

Snahy o otevřené účetnictví narazily na hráz informační mlhy. Na jednu stranu jde o oprávněnou snahu neinformovat nepřítele, na stranu druhou je nutné se ptát, zda není možné mít například otevřené vzorové nákupní ceníky, nebo jednotkové ceny bez uvedení množství a dodavatele. Otevřenější míra soutěže by nepochybně vzbudila více důvěry u partnerských zemí, které do iniciativy dávají miliardy. Peněz na munici by pravděpodobně přibylo.

Zatímco Češi operovali v šedé zóně typickém pro postsovětský prostor, Paříž pod heslem „Buy European“ blokovala nákupy munice mimo EU. V praxi to znamenalo, že peníze musí skončit u firem jako Nexter, i kdyby Ukrajinci měli házet na útočící obrněnce kameny. V Bruselu se počítala procenta původu šroubků, aby náhodou neklesla pod 35 %, zatímco u Avdijivky vojáci umírali pod ruskou palbou.

Ani za oceánem to není lepší. Pentagon v letech 2023 a 2024 přiznal „chybu“ ve výši 8,2 miliardy dolarů. Úředníci oceňovali starou techniku „reprodukční cenou“ – tedy cenou za nákup nového kusu dnes. Třicet let starý Bradley s minimální zůstatkovou hodnotou byl vykázán v ceně nového stroje. Tato iluze štědrosti umožnila modernizaci americké armády na úkor ukrajinské obrany. A ano, tato účetní chyba byla nakonec opravena, ale pachuť hořkosti už nezmizela. Ukrajina v rámci balíčků pomoci získala například rozšíření amerických továren na výrobu munice.

To dává podobnou logiku, jako když vláda Andreje Babiše podstrkovala do obranného rozpočtu opravu rozhrkané dálnice D1, aby mohla tvrdit, že dodrží závazek rozpočtu NATO.

Žraloci rozdivočelí lovem se zakousli i do humanitárního sektoru. Ruská invaze spustila největší vlnu soukromé pomoci v dějinách. V sektoru humanitární pomoci, který by měl být posvátný, vidí dravci příležitost k snadnému zisku. Kauza vrtulníku „Čestmír“ v rámci iniciativy „Dárek pro Putina“ je drobným příkladem. Stroj nabídla rodina Strnadových za 105 milionů korun. Po kritice ceny se náhle našel „jiný“ stroj za 70 milionů v USA. Což se zdá jako skvělá zpráva, dokud nezjistíte kdo v USA tyto ojeté stroje vykupuje. Rozdíl 35 milionů korun tak nutně evokuje „rizikovou přirážku“ vytaženou z kapes lidí, kteří posílají své úspory po pětistovkách.

A opět! Zde to není o kritice samotné iniciativy, kterou organizuje parta nadšenců, ale o tom, že žraloci rozdivočelí pachem krve okusují vše, co se neochrání ocelovou klecí.

Důkazem, že s cenami těchto vrtulníků prodejce obratně manipuluje systematicky, je i slovenská kauza rozkrytá Investigatívnym centrom Jána Kuciaka (ICJK). Slovensko pod taktovkou Roberta Kaliňáka nakoupilo 12 repasovaných vrtulníků Black Hawk od firmy Ace Aeronautics, která je majetkově propojená se Strnadovými. Původní cena 150 milionů eur se po sérii dodatků za „dodatečné vybavení“ změnila na 250 milionů eur. Slovenský poplatník zaplatil prémii, za kterou by se postavilo sídliště, jen aby měl v hangáru stroje technologicky dvě generace za moderními Vipery, které Slovensko odmítlo „pro jejich vysokou cenu“.

Tento toxický koktejl má politické následky. V říjnu 2025 vyhrálo volby v Česku hnutí ANO s 35 % hlasů. Babiš kampaň postavil na kritice „prohnilé a předražené“ iniciativy. Nenažranost zbrojařů tak dláždí cestu populistům, kteří pomoc Ukrajině omezí. Je to dokonalý kruh zkázy: zbrojaři podkopali veřejnou podporu pro válku, která je živí. A když si zbrojaři nakonec prolobují, že Muniční iniciativa poběží dál člověk vidící do zákulisí nutně získává pocit, že se z toho nejvíce může radovat Tomio Okamura, protože finanční prostředky se budou dál odsávat rychlým tempem, namísto aby na frontu dorazila skutečně funkční a tedy cenově dostupná řešení.

Naši hlídací psi přitom mlčí – novináři se uchýlili k „vlastenecké autocenzuře“. Zpochybňovat zisky zbrojařů znamená být označen za služebníka Kremlu. To je realita dnešních dnů. Na pravdě už nikomu nezáleží a supi vytrhávají obráncům vnitřnosti ještě dříve, než je napadne nepřítel.

Situace je hnusná, ale není bezvýchodná. Řešení existuje v systémových nástrojích, které jsme již v minulosti dokázali použít a jsou státy, které tímto způsobem dokáží vyvíjet a vyrábět kvalitní zbraňové systémy.

1. Státní kontrola marží (Britský model):

V Británii funguje úřad SSRO, který dohlíží na ceny v zakázkách bez soutěže. Stanovuje základní míru zisku, která pro rok 2025/26 činí 8,56 %. Zbrojař si nemůže přirazit 27 %, ale musí se spokojit s férovým ziskem určeným regulátorem. Tento úřad provádí audity a trestá nadměrné marže. A ano, i toto lze „dodatečnými speciálními úpravami“ částečně obcházet, ale je to alespoň něco.

Navíc u munice pro Ukrajinu je „speciální úprava“ hůře představitelná, než u houfnice, nebo Panduru.

Je to model, který musí převzít celá EU, jinak peníze které jdou z našich daní skončí na účtech několika málo výtečníků.

2. Regulace podle vzoru energetické krize:

Státy ukázaly odvahu při zastropování cen plynu (Iberská výjimka srazila ceny elektřiny o 43 %). České ministerstvo financí v roce 2022 kontrolou marží u čerpacích stanic dokázalo, že kontrola a regulace marží je možná. Pokud stát kontroluje marže u benzinu, nebo potravin, musí mít odvahu kontrolovat marže u granátů, které rozhodují o naší svobodě.

3. Decentralizace a lokalizace:

Studie „Passing the Buck“ ukazuje, že místní ukrajinské organizace jsou o 15,5 % až 32 % nákladově efektivnější než mezinárodní giganti. Cestou je dánský model – přímé financování ukrajinského zbrojního průmyslu přes transparentní systém ProZorro. Je to levnější, rychlejší a bez parazitických prostředníků.

Když Spojené státy vstoupily do války, volný trh přes noc nahradil státem řízený monopson, který donutil civilní průmysl k radikální transformaci. Továrny na psací stroje (např. Underwood) začaly chrlit zbraně, zatímco automobilky a výrobci ledniček přešly na lisování nábojnic a dělostřelecké munice. Aby vláda tuto masivní konverzi urychlila a eliminovala finanční riziko pro soukromý sektor, nasadila systém smluv „Cost-Plus“ (Náklady plus). Stát továrnám garantoval proplacení veškerých výrobních nákladů doplněných o fixní zisk, čímž de facto zrušil tržní soutěž. Když však úspory z masové produkce začaly generovat zbrojařům astronomické marže, stát zasáhl: skrze Renegotiation Act z roku 1942 si vláda vynutila zpětné audity účetnictví zbrojovek a právo neúměrné zisky jednoduše zabavit a vrátit do státní kasy.

Británie byla ještě radikálnější, když zavedla 100% daň z nadměrných zisků. Jakýkoliv výdělek zbrojovek převyšující předválečnou úroveň propadl státu, čímž zmizela jakákoliv motivace k umělému navyšování cen.

Nezlomte nad Ukrajinou hůl. Problémem nejsou ti v zákopech, ale supi, kteří krouží nad nimi. Řešení existuje a začíná u tlaku na transparentnost a systémovou změnu. Podpořte obránce, dokud ještě silou vůle a lepící pásky drží svoje pozice. Až je neudrží, bude na pomoc pozdě. Staňte se Patronem Ukrajiny.

ROZŠÍŘENÍ PRO PODPOROVATELE

Pomoc Ukrajině nás přivedla do světa, kde se cítíme jako Alenka v říši divů, která zalezla do hodně hluboké a špinavé králičí nory. Postupně jsme zjistili, že nejsme vůbec vybaveni k auditu složitých nadnárodních dodavatelských řetězců zahrnujících srbské továrny, alabamská servisní centra a nizozemská IPO. Máme však celou řadu přátel, kteří jsou s námi ochotni sdílet informace a připravit se na to, co přijde.

V rozšíření pro předplatitele proto najdete rozhovor s Adamem ze zákulisí o zásobování ukrajinské armády a analýzu toho, na co se predátoři zaměřují nejvíce. Vše naznačuje, že brzy ovládnou poslední dílek dodavatelského řetězce.

Adam, který tři roky řídí logistiku na frontě, v našem exkluzivním rozhovoru říká: „Většina lidí zapomíná, že na korupci jsou potřeba dva. Moje zkušenost je, že pokud nás někdo zkoušel korumpovat, tak to byli Češi nebo Ukrajinci žijící dlouho za hranicemi. Je to takové to ‚když zařídíš tohle, dám ti provizi‘. Ukrajinci na nižších úrovních se dnes korumpovat bojí, jsou za to vysoké tresty. Víc téhle morální korupce vidíme ze zahraničí.“