Velká iluze o jednotě: Proč BRICS bojuje hlavně sám se sebou?

Znáte tu absurdní situaci z domovních schůzí společenství vlastníků jednotek, kdy se celá bytovka k smrti nenávidí, ale na pět minut se sjednotí jen proto, aby sesadila neoblíbeného předsedu, načež si sousedé okamžitě začnou znovu vzájemně propichovat pneumatiky a udávat se za špatně vytříděný odpad? Přesně takhle dnes funguje na globální geopolitické scéně uskupení BRICS, které sice s obrovskou pompou vyhlašuje válku západnímu finančnímu systému, ale v zákulisí jeho vůdci tráví svůj čas tím, že si pod stolem brousí dýky na své nejbližší alianční partnery a intrikují proti vlastním spojencům.

Původní motivací k založení tohoto uskupení byla touha vytvořit mocenskou protiváhu vůči západní hegemonii a Spojeným státům. Zakládající státy chtěly nabídnout takzvanému globálnímu Jihu platformu, která by zpochybnila tradiční dominanci a vytvořila mezinárodní alternativu k elitnímu klubu G7.

Země BRICS dnes před světovými kamerami proklamují, že drží v rukou kormidlo světových dějin. Nominální hrubý domácí produkt těchto států dnes představuje 26,7 bilionu amerických dolarů. Hrubý domácí produkt přepočtený v paritě kupní síly dosahuje 51,6 bilionu dolarů. Tradiční mocnosti G7 přitom vykazují v paritě kupní síly pouze 48 bilionů dolarů. Podle predikcí Economist Intelligence Unit by celková velikost ekonomik bloku BRICS měla spolehlivě překonat skupinu G7 po roce 2045. Největšími zahraničními investory do tohoto uskupení však historicky zůstávají paradoxně Spojené státy a Velká Británie.

Rozdíl v tempu hospodářského rozvoje navíc působí na první pohled propastně. Růst ekonomik BRICS se aktuálně pohybuje mezi čtyřmi a pěti procenty. Rozvinuté ekonomiky G7 rostou tempem pouhých 1,5 až 2 procent. Za těmito makroekonomickými grafy letícími strmě vzhůru se však skrývá absolutní pohrdání běžným člověkem, který je v továrnách, toxických dolech a na polích drcen nelítostnou mašinerií oligarchického státního kapitalismu.

Tuto krutou realitu neúprosně odhaluje i samotný pohled na kvalitu lidského života. Index lidského rozvoje v bloku BRICS dosahuje průměrné hodnoty 0,734. V zemích G7 je tento ukazatel na luxusní hodnotě 0,920. Toto suché statistické srovnání ukazuje pravdu o celé slavné multipolární revoluci, která ve skutečnosti funguje jako masomlýnek, kde se kvalitní vzdělání, svoboda slova a adekvátní zdravotní péče rutinně obětují na oltář zbrojních rozpočtů a nablýskaných diplomatických rautů.

Aby toho absurdního divadla nebylo málo, absolutní většina peněz v těchto rozvojových zemích protéká zcela mimo jakékoliv oficiální struktury. Míra neformální ekonomiky dosáhla v zemích BRICS 62 procent. Celková participace pracovní síly činí pouhých 60,6 procenta. Znamená to, že více než polovina práceschopného obyvatelstva v těchto státech dře v naprostém stínu bez jakékoliv právní ochrany, bez jakéhokoliv důchodového pojištění či nároku na spravedlivou mzdu.

Do tohoto mocenského klubu vstoupili s velkou pompou nedávno noví členové a přinesli s sebou své staré historické křivdy. Skupina se oficiálně rozšířila o Egypt, Etiopii, Írán a Spojené arabské emiráty. Indonésie se stala plnoprávným členem už v lednu 2025.

Organizace se navíc neustále snaží obalit další tlustou vrstvou spřízněných, převážně autokratických režimů. Na nedávném summitu bylo jako takzvané partnerské země přizváno dalších třináct států. Na této nesourodé čekací listině figuruje například Alžírsko, Bělorusko, Bolívie, Kuba, Kazachstán, Malajsie, Nigérie, Thajsko, Turecko, Uganda, Uzbekistán a Vietnam.

Základní komoditní čísla tohoto bloku jsou však děsivá a Západ před nimi zkrátka nemůže donekonečna zavírat oči. Kontrolují 36 procent světové těžby zemního plynu a neuvěřitelných 78,2 procenta těžby uhlí. Samotný rozšířený blok BRICS+ navíc aktuálně kontroluje více jak třetinu celosvětové produkce ropy.

S takovou energetickou palebnou silou by i průměrný mezinárodní spolek mohl s nadiktovat pravidla hry celé planetě. Jenže to by jeho egoističtí čelní představitelé nesměli většinu svého času trávit tím, že si pod diplomatickými stoly vzájemně okopávají kotníky.

Tento mocenský aparát sedí kromě fosilních paliv i na samotném globálním potravinovém řetězci a kontroluje demografii. Rozšířený blok aktuálně zastupuje celých 45 procent světové populace.

Členské státy produkují 42 procent světové pšenice, 52 procent veškeré rýže, 46 procent sóji a dohromady zajišťují 45 procent veškerých globálních zemědělských produktů. Oni doslova vlastní planetární spíž i s jejími klíči, ale místo toho, aby efektivně a trvale nakrmili své vlastní zoufalé a podvyživené obyvatelstvo, využívají tuny obilí a rýže jako nástroj geopolitického vydírání v šílené mocenské partii, kde vyhladovělý africký nebo asijský rolník představuje jen bezvýznamného pěšce, kterého lze kdykoliv obětovat.

Závislost Západu na těchto státech prohlubuje ještě jedna naprosto klíčová statistika. Na území BRICS se nachází 72 procent světových zásob vzácných zemin. Těží se zde naprosto nepostradatelné suroviny, na kterých absolutně závisí veškerá moderní technologie, od větrných turbín a solárních panelů až po sofistikované naváděcí systémy balistických střel středního doletu. Paradoxem zůstává, že tuto obrovskou strategickou a technologickou výhodu využívají tamní diktátoři primárně k budování nepropustných digitálních klecí pro vlastní občany, aby je mohli lépe sledovat, špehovat a trestat v dokonalé orwellovské dystopii, která se před západními delegacemi velmi pečlivě a draze maskuje za nezadržitelný národní technologický pokrok a rozvoj.

Peking a Nové Dillí předvádějí světu ten nejbizarnější ekonomický tanec na ostří nože. Indie ve fiskálním roce 2025–2026 dovezla z Číny zboží v obří hodnotě 131,63 miliardy dolarů. Indický export do čínské ekonomiky činil ve stejném období ubohých 19,47 miliardy dolarů. Obchodní deficit mezi oběma asijskými obry se tak nafoukl na zničujících 112,16 miliardy dolarů. Tento obří deficit navíc není žádnou chvilkovou anomálií, ale hlubokým symptomem absolutní strukturální závislosti Indie, která musí masivně dovážet komponenty, jež si doma nedokáže sama vyrobit.

Dynamika tohoto nevyrovnaného vztahu je pro deklarovanou indickou nezávislost naprosto zničující. Čína se v uplynulém fiskálním roce opět stala největším obchodním partnerem Indie. Nahradila tak na první pozici Spojené státy, se kterými si Indie naopak udržuje velmi stabilní a lukrativní obchodní přebytek 34,4 miliardy dolarů.

Fyzická konfrontace na ledových hranicích je přitom stále živou realitou. V květnu 2020 začaly v odlehlém údolí Galwan na sporné himálajské hranici brutální vojenské střety. Během těchto surových bojů muže proti muži zemřelo dvacet indických vojáků a dalších 76 jich bylo těžce zraněno. Podle odhadů tehdy Čína bleskově zabrala přes dva tisíce kilometrů čtverečních strategického území, na které si dlouhodobě dělá nárok právě Indie. Dobrovolně založit takzvanou rovnocennou bratrskou alianci a sdílet pódium s nevyzpytatelným diktátorem, jehož armáda vám za svitu měsíce přepisuje státní hranice, je diplomatická strategie hraničící s klinickým masochismem.

Finanční nepoměr v armádních investicích navíc nedává Indii sebemenší matematickou šanci na úspěšný vzdor. Čínský obranný rozpočet se dnes pohybuje kolem částky 251 miliard dolarů. Indické výdaje na obranu dosahují přibližně pouhých 78 miliard dolarů. Elity v Novém Dillí si na mezinárodních summitech sice nesmírně rády hrají na suverénního lídra a ochránce celého globálního Jihu, ale ze zištných byznysových důvodů ignorují fakt, že z peněz utracených za levnou čínskou elektroniku a průmyslové součástky platí Peking přesně ty pohraniční divize, které indickým občanům následně upírají základní právo na bezpečnost.

Neschopnost vyřešit tento rozpor vede k obrovské strategické paralýze celé indické zahraniční politiky. Indie tak fatálně uvízla v nekonečné smyčce, kde sice na jedné straně ochotně buduje s Čínou nový vysněný světový řád v rámci BRICS, ale na straně druhé po večerech potají a zoufale doufá v asertivní americkou iniciativu Quad, která má jedinou funkční schopnost čínskou imperiální rozpínavost v Tichomoří vojensky zadržovat.

VÝZVA EDITORA: Pokud i vy odmítáte zavírat oči před pokrytectvím, které pod pláštíkem boje za spravedlivější svět pouze maskuje útlak, podpořte naši nezávislou práci a pomozte nám odkrývat skutečnou cenu této takzvané nové světové multipolarity.

Do tohoto bizarního toxického mixu nepřiznané vnitřní nenávisti se po nedávném rozšíření plně integrovaly africké státy, které s sebou do aliance radostně přitáhly regionální spor doslova biblických rozměrů.

Etiopie po letech napětí úspěšně dokončila stavbu obří Přehrady velkého etiopského obrození na Modrém Nilu. Nádrž za touto monstrózní betonovou zdí pojme neskutečných 74 miliard kubických metrů sladké vody.

Tento grandiózní projekt, financovaný do značné míry z kapes místních obyvatel, je naprosto odtržený od reality vlastních etiopských občanů. Etiopie slavnostně uvedla přehradu do provozu a následně projekt okázale inaugurovala i za účasti dalších lídrů ze spřátelených afrických zemí.

Jde o učebnicový a mimořádně drahý příklad obřího politického ego-tripu, kde je vláda v Addis Abebě neschopná zajistit elementární dodávky elektřiny pro celých šedesát procent vlastních zoufalých obyvatel, a tak raději vezme miliardy dolarů a investuje je do kontroverzního betonového pomníku. Dělá to jen proto, aby na obří tiskové konferenci mohla ukázat zuby svým severním sousedům a demonstrovala svaly před domácím publikem, které mezitím někde v hliněné chatrči dál rezignovaně pálí sušený trus, aby si vůbec mohlo ohřát trochu kalné vody na čaj.

Vyhrocená situace v sousedním státě se tím však dostala na hranu fyzického přežití celého obřího národa. Vodní bilance samotného Egypta je už teď naprosto tragická, protože vyprahlá Káhira disponuje ročními zdroji o objemu zhruba pouhých 60 miliard kubíků sladké vody. Její reálná, životně nezbytná spotřeba pro stomilionovou populaci však převyšuje 80 miliard kubíků ročně. Když do této už tak kolabující hydrologické aritmetiky vstoupí etiopské utahování kohoutků, promění se celá sjednocující vize bloku BRICS v krutou frašku.

Dopady uměle vyvolaného nedostatku vody mají na nejchudší egyptskou populaci naprosto devastující a nezvratný ekonomický efekt.

Ztráta jediné miliardy kubíků nilské vody by podle nezávislých analýz připravila v Egyptě o živobytí neuvěřitelných 290 tisíc lidí a vedla by k okamžité a trvalé degradaci obrovských 130 tisíc hektarů zemědělské půdy. Zemědělská produkce by v takovém scénáři bleskově poklesla o 430 milionů dolarů a jen nouzové výdaje na záchranný dovoz chybějících základních potravin by zemi přes noc stály dalších 150 milionů dolarů.

Mít žaludek a odvahu sledovat egyptskou vojenskou juntu, jak v panice civí na pomalu vysychající koryto historické řeky, zatímco s vysmátými představiteli Addis Abeby na mezinárodním fóru vesele pózuje na skupinových fotografiích ze summitu BRICS, přináší pocit hlubokého absurdna.

Skutečné diplomatické a geopolitické peklo, plné létajících raket a dělostřeleckých granátů, se v rámci této byrokratické pseudo-aliance naplno rozhořelo ve chvíli, kdy do organizace radostně vstoupili dva nesmiřitelní lídři z rozžhaveného Blízkého východu.

Spojené arabské emiráty a Írán si na obřích summitech BRICS sice podávají ruce před tisíci blesky novinářských fotoaparátů, ale ve skutečnosti mezi nimi neustále doutná hluboký, krví nasáklý územní spor.

Jde o strategické ostrovy, které agresivní íránské složky bez varování vojensky obsadily a částečně protiprávně anektovaly už na konci listopadu 1971. Kolem tohoto bodu v zálivu přitom každý den proplouvá celých dvacet procent celosvětové produkce surové ropy, na které závisí chod celé lidské civilizace.

Snaha situaci alespoň částečně racionálně uklidnit a vrátit ji k jednacímu stolu vyvolala v Teheránu pouze další očekávatelný záchvat slepé imperiální zuřivosti. Když Emiráty zopakovaly svou historickou výzvu k řešení tohoto půlstoletí trvajícího vleklého konfliktu u Mezinárodního soudního dvora, Írán tyto aktivity tvrdě odmítl a veškerou svou přítomnost prohlásil za zcela neotřesitelnou a legální.

Absurdita tohoto mezinárodního svazku dospěla do bodu absolutního strukturálního kolapsu na ostře sledovaném setkání ministrů zahraničí zemí BRICS v indickém Novém Dillí v květnu 2026. Vůbec poprvé v historii tohoto uskupení, jehož jedinou náplní je rozvracet západní ekonomiky, nedokázali účastníci vydat tradiční, uhlazené závěrečné společné komuniké, a to právě kvůli nepřekonatelnému odporu a vzájemné nenávisti mezi Íránem a Emiráty.

Zahanbený indický zástupce z nezáviděníhodné pozice předsednické země musel nakonec potichu vydat pouze formální prohlášení konstatující, že mezi jednotlivými státy panují rozdíly v názorech. Pozvat do svého klubu náboženskou fanatickou teokratickou diktaturu, která se netají touhou zničit světový řád, a hned vedle ní s velkým křečovitým úsměvem posadit jejího souseda hostícího eskadry amerických útočných stíhaček, to byl nápad, který zakládajícím členům BRICS přinese ještě hodně vrásek na čele.

Dlouho plánovaná diplomatická rozprava se tak na tomto summitu rychlostí blesku změnila ve frontální útok bez jakýchkoliv pravidel a morálních zábran. Íránský ministr zahraničí na zkoprnělé delegáty začal nevybíravě křičet své požadavky, aby BRICS jednotně odsoudil veškeré americko-izraelské aktivity na Blízkém východě, načež znechucený a vytočený emirátský zástupce tyto požadavky smetl ze stolu a nekompromisně zablokoval jakoukoliv dohodu.

Aby toho ponížení celého velkého plánu nebylo málo, znepřátelení delegáti začali v afektu tahat z kapes data o vzájemném brutálním zabíjení civilistů a destrukci infrastruktury.

Emirátský delegát na summitu připomněl, že radikální Írán od začátku poslední vleklé války vypálil na SAE a další spřátelené suverénní státy Perského zálivu přes tři tisíce balistických raket, střel s plochou dráhou letu a sebevražedných dronů.

Tento diplomatický debakl a veřejné znemožnění pak definitivně zpečetila naprostá asertivita a absolutní ignorace těch hlavních a nejbohatších hybatelů celého bloku, kterým na osudu jejich menších spojenců už zjevně vůbec nezáleží. Zatímco se ve vyhřátém Dillí noví arabští a perští členové nadějného BRICS nenávistně drželi pod krkem a mocná Saúdská Arábie se bez váhání postavila na stranu Emirátů, ten nejmocnější a nejvlivnější architekt celého tohoto byrokratického bloku, čínský ministr zahraničí, se do Indie dokonce ani neobtěžoval fyzicky dorazit. Tou dobou totiž v Pekingu s úsměvem jednal s delegací Spojených států amerických.

Tato paralyzující schizofrenie uvnitř celého bloku BRICS není jen nějakou drobnou, úsměvnou provozní vadou, kterou lze přejít mávnutím ruky. Ve skutečnosti je to nevyléčitelná hniloba, která požírá spolek zevnitř a všem analytikům ukazuje v plné nahotě propast mezi temným autoritářským Východem a prosperujícím, svobodným světem.

Tradiční a silné západní spojenectví svobodných států v čele s mocným uskupením G7 a Severoatlantickou aliancí je totiž na rozdíl od BRICS pečlivě a trvale vybudováno na mimořádně pevných, celými staletími krvavých historických zkoušek prověřených základech sdílených demokratických hodnot, respektu k lidským právům, svobodě slova a úctě k právnímu státu.

Jistě, evropští a američtí lídři se mohou na byrokratických summitech hádat o emisní povolenky, ochranářská dovozní cla, kvóty na elektrická auta nebo o tom, jaký přesný typ zrajícího sýra ze kterého zapadlého regionu vůbec smí nést chráněný název. Jsou to však naprosto malicherné spory, které se vždy odehrávají ve sterilním prostředí sálů, kde nikdo ze zúčastněných neposílá na svého souseda divize tanků.

Tyto pevné západní aliance drží pohromadě právě proto, že jejich členové sdílejí stejnou, jasně čitelnou a demokratickou vizi o tom, jak přesně má vypadat stabilní, bezpečný a ekonomicky prosperující moderní svět.

Naproti tomu BRICS je od samého základu účelový spolek nespolehlivých států, které nespojuje absolutně nic jiného než nenávist k dominantnímu americkému dolaru.

Komunistická Čína se bojí mladé indické demografie, Indie má naopak panickou hrůzu z neustále se rozpínajících levných čínských technologií, Zoufalý Egypt je na pokraji absolutního sucha existenčně a tvrdě vydírán obrovskou etiopskou betonovou přehradou a bohaté Spojené arabské emiráty jsou pro změnu na každodenní bázi ostřelovány nevypočitatelnými íránskými raketami bez jakékoliv šance na trvalé příměří.

Z celého tohoto divadla plného prázdných slibů a nožů v zádech tak paradoxně plyne pro vyspělý a bohatý Západ jedno pozitivum, které dává naději. Mocenské aparáty BRICS jsou tak patologicky posedlé vzájemným historickým obviňováním a ničením, že se už ze své podstaty nikdy nedokážou spojit v jeden skutečně funkční protizápadní blok.

Zdroje