Zásobování Avdiivky - do pekla a zpět

Měli jsme volno a tak jsme sedli do auta, naložili thermoprádlo, ohřívače, boty a jeli je odvézt klukům, kteří drží jižní křídlo Avdiivky.

Možná si říkáte, že vozit jim teď oblečení je risk, ale když kluky znáte, víte, že by za vás položili život, tak nad tím takto nepřemýšlíte. Mají tam ztráty, boje jsou těžké, teplo jim udržuje morálku. A proto je to důležité. Bez morálky nevyhrajeme.

Zásobování Avdiivky je možné a probíhá. Situace lze ale srovnat s Bachmutem dva měsíce před pádem. Rusové mají pod palebnou kontrolou příjezdové cesty. To neznamená, že neprojedete, ale znamená to, že po vás může střílet dělostřelectvo. Obecně je Avdiivka mnohem lepší pevnost než Bachmut. Proto jsou také ztráty Russů na technice tak velké. Přesto pomalu ztrácíme, tedy měníme část území za vyčerpání protivníka.

Vyjeli jsme z našeho úseku fronty a frčeli na Avdiivku. Prosvištěli jsme blok post, a kde se vzalo, tu se vzalo, před námi stojí auto. Olda šlape na brzdy, pneumatiky pískají, dobrzdíme na poslední chvíli. Uff.

Uběhne vteřina. Prásk. Zezadu do nás v plné rychlosti vletí další vojenské auto. Kolona aut hraje kuželky po silnici. Plechy se mačkají, airbagy bouchají, plasty létají vzduchem. Jak jsme vyvázli nepřipoutaní, jen s pohmožděninami, netušíme.

Auto, které přežilo minometné ostřelování u Vuhledaru i kazetovou munici a vytáhlo nás z nejedné brindy, je prakticky na odpis. K takovému autu už máme citový vztah. I tentokrát nám zřejmě zachránilo život.

Olda i já okamžitě vyskakujem z auta. Automaticky otvírám zadní dveře a beru zdravotnický batoh. Olda nabírá vzduch do plic, aby seřval „borce“, který během pár vteřin zničil pět vojenských aut.

Olda ale neřve. Z auta vystupuje kluk, s kterým jsme prošli ostré boje, kruté zimní šturmy, leželi jsme spolu v posádce, když se nás snažili russáci ubít minometem, zabrali nejednu pozici. Místo hněvu a řevu tak přichází dlouhé objetí. Již jsme se dlouho neviděli. Z aut jsme se vysoukali všichni, jen trocha krve z čela a pohmožděniny. Nic, co bychom nezvládli.

Horší je to s auty. Naše dopadlo nejhůř. Oprava bude „mastná“. Blízko linie se nic neřeší. Policie přijíždí, ale jen aby uvolnila cestu. Vše má u nás řešit vojenská policie, na tu není možné čekat. Nejsme sice ještě tak blízko, ale na blbém místě. Na stojící kolonu může přiletět kamikadze dron, nebo dělostřelecký granát. Je to prostě „mašina mínus“, jak se tu říká.

Překládáme věci do dalšího auta a valíme dál za kluky od Avdiivky. Jsou rádi, ale radost projevují jen obtížně. Mají své mrtvé, mají své raněné. Zrovna probíhá další evakuace. Nezdržujem se, taky už máme dnes dost. Snad bude příště trochu veseleji.

P.S.. Více fotek najdete brzy na našem Twitter účtu. Sem bohužel lze nahrát jen fotky na šířku. Fotky přímo z cesty úmyslně neukazujeme.

Uvítáme jakoukoliv pomoc na opravu / pořízení nového vozu.

Nevzdáme se.