Článek
Kdo byl Alos Rašín?
Alois Rašín známý jako jeden z „mužů 28. října“ a první ministr financí nově vzniklého Československa, se narodil 18. října 1867 v malé obci Nechanice v dnešním Královehradeckém kraji. Svému otci – pekaři a posléze také poslanci Říšské rady – se narodil jako deváté dítě, možná i proto disponoval „ostrými lokty“ a velkou cílevědomostí.
V roce 1886 započal v Praze studia na lékařské fakultě, kterou však brzy vyměnil za fakultu právnickou. Již v průběhu studií se politicky angažoval a hlásil se k tzv. mladočeské levici, tedy uskupení s českým národním programem. Jeho aktivity dráždily rakouské úřady a v roce 1894 stanul jako jeden z obžalovaných v tzv. procesu s Omladinou. Výsledkem byla ztráta akademického titulu a dva roky vězení.
V polovině trestu byl amnestován a dočkal se i vrácení titulu. Čekaly jej lepší časy. Především se v roce 1899 oženil s Karolínou Jánskou, sestrou Jana Jánského, přírodovědce a pozdějšího objevitele krevních skupin. Jejich manželství bylo podle všeho velmi šťastné a Rašínovým se narodily tři děti. I když se po svatbě Rašín stáhl z politického života a věnoval se své advokátní praxi, v roce 1911 byl zvolen poslancem Říšské rady. Stal se také členem finančního a rozpočtového výboru, ačkoliv neměl ekonomické vzdělání.
Brzy po vypuknutí První světové války založil spolu s Edvardem Benešem a Karlem Kramářem odbojovou organizaci známou jako Maffie. Velmi brzy se však opět dostal do hledáčku rakouských úřadů. V červenci 1915 byl zatčen společně s Karlem Kramářem a o rok později odsouzen za velezradu k trestu smrti.
Alois Rašín v období konce 19. století, public domain, via Wikimedia Commons
Vznik republiky a ministerský post
Alois Rašín byl transportován do věznice v Möllersdorfu, kde měl – stejně jako Karel Kramář, se kterým sdílel celu – čekat na popravu. Čas ve vězení využíval ke studiu ekonomie. Po smrti císaře Františka Josefa se jeho nástupce Karel I. snažil z Rakouska-Uherska zachránit „co se dá“ a v rámci těchto snah byl Rašínovi i Kramářovi nejprve trest smrti změněn na doživotí, a posléze byli v červenci 1917 amnestováni.
Po návratu z vězení se Rašín opět okamžitě zapojil do politiky a byl to on, kdo spolu s několika dalšími (např. Alois Švehla nebo Vavro Šrobár) vyhlašoval 28. října v Praze vznik Československé republiky. Prezident Masaryk poté Rašína jmenoval prvním československým ministrem financí. Tento post Rašín zastával v období 14. listopadu 1918 – 8. července 1919.
Prvořadým úkolem ministra financí nového státu bylo odloučit jeho měnu od původní rakousko-uherské a následně ji stabilizovat. To první provedl Rašín tak, že v období 26. února až 9. března nechal uzavřít státní hranice a v této době proběhlo okolkování všech peněz v oběhu. Část peněz také Rašín nechal zadržet, čímž korunu stabilizoval v době, kdy v řadě evropských zemí zuřila naopak hyperinflace.
V letech 1920 – 1923 byl poslancem Národního shromáždění, z této pozice pak dlouhodobě kritizoval nadměrné státní výdaje a razil odpovědný přístup k financím. Když se stal znovu ministrem financí ve vládě Aloise Švehly, opět proměňoval slova v činy. Někdy tak však činil politicky poněkud neobratně, např. ve chvíli, kdy kritizoval legionáře za jejich požadavky o úlevy a podporu (jeho slova „za práci po národ se neplatí“ jsou dodnes velmi známá). Rašín odmítal štědrou sociální politiku a za každou cenu se snažil o udržení stabilní a silné koruny. Dramatické úspory vedly v první fázi k růstu nezaměstnanosti především mezi nízkopříjmovými skupinami a Rašín se proto stal velmi neoblíbeným. Jeho radikální ekonomické postoje kulminovaly a ztratil i důvěru prezidenta Masaryka, který se jej chystal odvolat. Události však nabraly jiný spád.
As nejznámější fotografie Aloise Rašína, public domain, via Wikimedia Commons
Atentát a posmrtná satisfakce
Alois Rašín si uvědomoval, že je u velké části obyvatel neoblíbený a rozhodně mu to nebylo lhostejné. Ze všech sil se však snažil dělat dle svého nejlepšího svědomí to, co považoval za správné pro republiku. Přidělení ochranky však odmítal, ti, kdo mu ochranu doporučovali však věděli, proč to dělají…
Když 5. ledna 1923 vyšel ráno ze svého domu (Rašín bydlel v Žitné ulici), přistoupil k němu při nastupování do auta mladý, teprve devatenáctiletý Josef Šoupal, který se hlásil k anarchokomunistickým názorům, vytáhl revolver a ministra Rašína dvakrát střelil. Poté se dal na útěk.
Alois Rašín byl převezen do sanatoria v Podolí (dnešní Ústav péče o matku a dítě), kde byl okamžitě operován. Jedním z chirurgů byl i pozdější profesor Jedlička, zakladatel známého Jedličkova ústavu. Stav Aloise Rašína byl podle lékařů beznadějný, přesto se dokázal o život rvát ještě dalších šest týdnů. Zajímavostí je, že první otázka, kterou měl Rašín na lékaře poté, co se probudil po operaci byla, zda jej postřelil legionář. Rašín měl legionáře ve velké úctě a trápilo jej, že právě u nich je tak neoblíbený. Když se dozvěděl, že šlo o komunistu, pocítil proto určitou úlevu.
Alois Rašín zemřel obklopen členy rodiny 18. února 1923 a jeho smrt měla poměrně velký dopad. I lidé, kteří jej kritizovali byli činem zděšeni a při vzpomínkách na něj začaly převládat sympatie spojené s jeho činností při vzniku republiky. Po jeho smrti byl také přijat zákon na ochranu republiky a komunistické hnutí bylo činem svého sympatizanta velmi zdiskreditováno.
V průběhu následujících let se navíc ukázalo, že Rašínova tvrdá politika začíná nést ovoce. V druhé polovině dvacátých let, až do vypuknutí celosvětové hospodářské krize, Československo prosperovalo a stalo se skutečným „ekonomickým tygrem“. Jedná se právě o to období prosperity, které si občas nesprávně spojujeme s celou dobou trvání První republiky. Důležité však je, že tato „zlatá éra“ byla z velké části možná právě díky Rašínově odpovědné politice. Bez ní by nemohly být naplněny předpoklady pro pozdější československý ekonomický, hospodářský i sociální úspěch.
A atentátník?
Josef Šoupal byl hned po činu přítomnými strážníky dopaden a jako nezletilý (dospělost byla v té době od 21 let) byl odsouzen na 18 let vězení. Trest mu byl navíc kvůli špatnému chování prodloužen o další rok a půl. Z vězení vyšel Šoupal v roce 1943 a na svých extrémně levicových názorech nezměnil vůbec nic. Po válce si nechal změnit jméno na Ilja Pravda a podal přihlášku do KSČ. Jeho osoba byla však „silné kafe“ i pro stranu a byl proto odmítnut. Vrah Aloise Rašína zemřel zahořklý v roce 1959 ve věku 56 let. V době své smrti tak byl jen o rok starší než Alois Rašín.
Jaký význam má smrt Aloise Rašína pro nás?
Kontext, ve kterém byl proveden atentát na Aloise Rašína, není neznámý ani nám. Rozpočtová odpovědnost a šetření je nepopulární v současné době stejně jako bylo nepopulární před 100 lety. Může dokonce vést k polarizaci a radikalizaci části společnosti a následky mohou být katastrofální.
Historie dala ale za pravdu jednoznačně Aloisi Rašínovi. Ona „zlatá éra“ První republiky (byť si ji dnes idealizujeme až příliš a mylně si ji spojujeme s celou dobou let 1918-1938) byla podmíněna provedením tolik nepopulárních kroků. Pamatujme na to, až budeme mít zase pocit, že je nám ze strany vlády (a to jakékoliv) ubližováno tím, že osekává sociální výdaje a své další výdaje.
