Článek
Němčina a čeština po bitvě na Bílé hoře
Bitva na Bílé hoře znamenala pro češtinu zlom v tom smyslu, že rekatolizace českých zemí vedla k emigraci velké části inteligence, vzdělané šlechty a měšťanstva, tedy těch částí obyvatelstva, které byly nositelem česky psané kultury.
Zatímco v 16. století byla čeština významným kulturním a správním jazykem, po roce 1620 začala ustupovat latině a němčině. Latina znovu získala pozici univerzálního jazyka vzdělanců a církve, němčina se prosadila zejména ve státní správě a po roce 1627 byla v Obnoveném zřízení zemském postavena na roveň češtině jako zemský jazyk. Od té doby platilo, že ať již se soustátí, jehož součástí české země v tomto období byly, nazývalo jakkoliv, úřední řečí byla vždy němčina.
Nic z toho ale neznamenalo, že by čeština úplně zmizela, ani to, že by byla státní mocí potírána programově s cílem jí zničit. Naopak, v řadě případů byla čeština využívána nejen v běžné komunikaci, ale i pro vzdělávací účely, a to z ryze praktických důvodů.
Čeština tady zůstala jednak jazykem lidových vrstev, a jednak se stále významně se uplatňovala v nábožensko-vzdělávací literatuře. Jezuité a další katolické řády vydávali modlitební knihy, postily či kancionály česky zcela záměrně a účelově. Čeština nezmizela oproti obecnému mínění ani ze škol. Zásluhu na tom mají především piaristé, kteří provozovali prakticky všechny gymnázia u nás.
Čeština v 18. a 19. století
V roce 1768 dokonce provinciál piaristů Quido Nachts ab Angelis výuku češtiny na gymnáziích nařídil. Češtině způsobili problémy trochu paradoxně Marie Terezie a její syn Josef II. Jejich reformy měly z Rakouska udělat moderní stát. Nutno podotknout, že v mnoha ohledech skutečně posunuly Rakousko do nové doby. Josef II. ale viděl (nikoliv nelogicky) jako podmínku úspěchu jazykové sjednocení celé monarchie.
Školská reforma Marie Terezie a Josefův důraz na jeden dominantní jazyk v monarchii vedly k tomu, že němčina získala ještě silnější postavení. Do praxe zaváděl tyto ideje Ferdinand Kindermann, který byl poté označován za „hrobníka českého jazyka“. Byl to právě on, kdo v roce 1788 vypracoval nařízení, že všude, kde je to možné, je třeba ustanovovat učitele znalé obou jazyků, tedy němčiny a češtiny.
Rozhodně tedy nešlo o germanizaci. Kindermann uznával význam mateřského jazyka a podporoval jeho výuku, jen kladl důraz na jeden státní jazyk, kterým byla němčina. Pro přijetí na gymnázium byla znalost němčiny přímo nutnou podmínkou. Mnozí studenti potom češtinu vlastně vůbec nepoužívali, nebylo to ale proto, že by jim to někdo zakazoval.
Situace tedy byla taková, že čeština nikdy nezmizela a ani není na místě mluvit o jejím úpadku. Změnila se pouze její role, stala se jazykem lidových vrstev a trochu překvapivě také jazykem náboženství, alespoň v jeho každodenní praxi.
Čeština a národní obrození
Na přelomu 18. a 19. století začíná období národního obrození. Obrozenci jako Dobrovský, Jungmann, Kollár či Palacký v něm využili češtinu nejen jako prostředek komunikace, ale jako symbol národní identity. Zajímavé, že na přelomu 18. a 19. století narazily snahy o šíření češtiny a její rozšiřování nikoliv na odpor státní moci nebo německojazyčného prostředí, ale přímo ve vlastních řadách.
Proti snahám o rozšiřování slovní zásoby, která byla u tehdejších obrozenců oblíbenou aktivitou, se postavil jiný vlastenec, profesor češtiny a spisovatel Jan Nejedlý. Ve 30. a 40. letech 19. století se však čeština postupně etablovala v literatuře, vědě i žurnalistice. Vedle německých listů tak začaly vycházet české časopisy jako např. „Květy“ či „Pražské noviny“, které šířily novou slovní zásobu a přispívaly k vytváření moderního spisovného jazyka.
Je ale třeba chápat, že se tak nedělo v rámci nepřátelského prostředí, kde by byly tyto snahy státem mařeny. Vše probíhalo spíše v rámci diskuse mezi obrozenci. Představa kulturního útlaku českého národa bere v tomto ohledu za své.
