Článek
Situace radikálních husitů po bitvě u Lipan
Legendární bitva u Lipan byla důležitým zlomem v průběhu husitských válek. Nepřišla však z čistého nebe. Již dlouho před ní začala být situace husitských polních vojsk kritická. Z hlediska počtu vojáků byly oba polní svazy, tedy táborský a sirotčí, stále velmi početné a představovaly mohutnou vojenskou sílu. Jak ale ukázalo např. obléhání Plzně, logisticky už husité nebyli schopní svá vojska udržovat bojeschopná.
Při pokusu o získání zásob v zahraničí prostřednictvím další tzv. spanilé jízdy, byly husitské expediční oddíly v Horní Falci poraženy a prakticky zcela zničeny. Začínají se také objevovat rozpory uvnitř vedení radikálů, odděluje se umírněná frakce a vře to i mezi řadovými vojáky. Proběhne také vzpoura proti Prokopu Holému, která skončí jeho dočasným uvězněním. To vše ovlivnilo bitvu u Lipan a samozřejmě celý další průběh husitských válek.
Bitva u Lipan znamenala z vojenského praktické zničení celého sirotčího vojska, které přestalo existovat jako použitelná vojenská síla. Smrt Prokopa Holého coby stále ještě nejvýznamnějšího politika radikálů husity také značně oslabila politicky. Bylo jasné, že radikálové jsou na hraně porážky. Neznamená to ale, že by ke konci války došlo okamžitě.
Postupná likvidace zbytků radikálních husitů
Zatímco sirotčí svaz byl již zničen, ten táborský zůstal i po Lipanech v relativně dobrém stavu a nebyl vyřazen z boje. Radikálové se stáhli do svých měst a hradů především v Jižních Čechách. Tam je jejich protivníci začali pronásledovat a postupně dobývat jednotlivé opěrné body. Aktivní byl především rožmberský sbor zemské hotovosti vedený Oldřichem II. z Rožmberka.
Strategický význam měl hrad i město Lomnice nad Lužnicí. To představovalo významný opevněný bod, který byl navíc Rožmberkům trnem v oku již od roku 1420. Začátkem léta 1435 proto začalo obléhání. Velení zde měl husitský hejtman Jan Řezník, který se rozhodl obléhání čelit a bojovat. Bylo ale jasné, že bez zásob to nepůjde. Vyslanému poslovi se podařilo proniknout linií obléhatelů a podat v Táboře zprávu i žádost o pomoc.
O pomoc se měl postarat úderný oddíl táborského vojska o síle asi 1000 bojovníků. Jednalo se o nejvýznamnější dosud bojeschopnou součást táborského svazu. V srpnu se táborským oddílům skutečně podařilo proniknout až do Lomnice i se 48 vozy zásob a střeliva. Oldřich II. z Rožmberka se totiž rozhodl nechat je projít. V hlavě měl jiný plán.
Dne 17. srpna se táborští vydali na cestu zpět a Oldřich tentokrát rozkázal svým mužům tábority sledovat. Čekal jen na vhodnou příležitost…
Bitva u Křeče
V otevřeném prostoru u obce Křeč přeťali 19. srpna rožmberští osu postupu husitského oddílu do Tábora. Ti se opevnili a narychlo sestavili vozovou hradbu. Současně byl do Tábora vyslán posel s žádostí o posily. Ty z Tábora skutečně vyrazily, konkrétně oddíl 300 mužů. Pánem situace byl ale Oldřich II. z Rožmberka. Jeho vojska zaútočila na vozovou hradbu. Další část vojska pak vyrazila v ústrety posilám přicházejícím z Tábora a rozprášila je.
Ve večerních hodinách se rožmberským podařilo vozovou hradbu prolomit a vniknout do ní. Porážka husitů byla v tu chvíli neodvratná. Celý oddíl byl rozprášen a Tábor ztratil prakticky poslední efektivní bojovou jednotku. Jak se ukázalo, u Křeče šlo o poslední skutečnou bitvu husitských válek. Pokračovala pouze obléhání, Lomnice se vzdala 12. listopadu a poslední symbolickou baštu radikálních husitů, tedy hrad Sion Jana Roháče z Dubé, dobyla Zikmundova vojska začátkem září 1437.
