Článek
Bitva na Moravském poli
Pro český stát znamenala bitva na Moravském poli 26. srpna 1278 vojenskou i politickou katastrofu, která ukončila éru, kdy byly Čechy s Přemyslovci v čele hlavní velmocí střední Evropy. Přemyslovci totiž předtím dokázali vybudovat království sahající až k Jaderskému moři včetně Rakouska, Štýrska či Korutan. Porážka znamenala definitivní ztrátu těchto alpských zemí a de-facto také smrštění českého státu na jeho původní historické jádro, tedy Čechy a Moravu.
Bitva byla triumfem pro hlavního Přemyslova soka, tedy římského krále Rudolfa I. Habsburského. A právě ziskem uvolněných rakouských a štýrských zemí, které dříve patřily Přemyslovi, položili tehdy ještě málo významní Habsburkové základ budoucího ovládnutí střední Evropy.
Kořeny této porážky je ale třeba hledat o několik let dříve. A nebyla to ani tak Rudolfova síla, která o výsledku rozhodla. Podle mnohých tkvěl hlavní problém v nejednotnosti Čechů a vnitřních sporech krále se čtyřmi hlavními šlechtickými rody. Mnozí dokonce mluví o zradě české šlechty, která zapříčinila katastrofální porážku a smrt jednoho z nejobdivovanějších panovníků naší historie.
Náhrobek Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého.
Opravdu šlechta svého krále zradila?
Přemysl Otakar II. byl autoritářský panovník, který se snažil omezit vliv rodové šlechty a centralizovat moc. O tom není sporu. Vadily mu především mocné rody, které si na okrajích království budovaly svá vlastní velká panství a mocné kamenné hrady. Jednalo se především o Vítkovce, Markvartice, Ronovce a Hrabišice.
Jejich moc se král snažil omezovat buď tím, že jejich představitelům odebíral významné úřady, nebo na jejich území stavěl své hrady a také zakládal kláštery. To se šlechtě samozřejmě nelíbilo. Vše vyvrcholilo v roce 1276. Přemysl Otakar II. táhl se svým vojskem k Vídni, kde chtěl odbojnému Habsburkovi ukázat, zač je toho loket. Rudolf Habsburský byl samozřejmě římským králem, zvolen byl jako potenciálně ovladatelný a slabý. Ukázalo se, že šlo o velký omyl. Ke střetu o nadvládu nad středoevropským prostorem prostě muselo dojít.
Jenomže právě v téhle osudové chvíli mu šlechta vrazila nůž do zad. Nejen, že mu Vítkovci nebo Hrabišici u Vídně nepomohli, ještě začali v Čechách plenit královské statky. Za této situace nemohl Přemysl Otakar na bitvu s Rudolfem ani pomyslet. Český král musel před Rudolfem kapitulovat, kleknout před ním v prachu a vzdát se svých alpských zemí.
Když se Přemysl vrátil do Čech, nejprve si to vyřídil s povstalci. I když to chvíli vypadalo na smír, Přemysl vzpouru nakonec brutálně potlačil. Jenomže tím si poslušnost u všech nevynutil. Někteří dokonce otevřeně přešli na Rudolfovu stranu.
Takže když se Přemysl Otakar II. rozhodl vytáhnout znovu proti Rudolfovi a definitivně si to s ním vyřídil, byl slabší o řadu spojenců, kteří dokonce posílili Rudolfa. A to jistě značně přispělo k výsledku střetnutí.
Není ale na místě mluvit o zradě na Moravském poli. Šlechta neopustila krále přímo v boji. Šlo o výsledek dlouhodobých sporů, na nichž měl ovšem král nepochybně také svůj podíl.
Zdroje informací:
