Článek
Naděje a první zklamání
František Josef I. se stal císařem v prosinci 1848 v době, kdy mu bylo pouhých 18 let. Byla to doba, kdy celou Evropou otřásaly revoluce. Jedna se nevyhnula ani českým zemím a veřejnost proto chápala změnu na trůnu jako jistou možnost na modernizaci celé společnosti.
Netrvalo ale dlouho a nové politické uspořádání monarchie rychle ukázalo, že František Josef I. je panovníkem tradičním, jdoucím v kolejích starého režimu. Místo vytoužených reforem přišla éra, kterou lze označit jako neoabsolutismus. Rozčarování podstatné části veřejnosti potom způsobily tzv. Silvestrovské patenty z roku 1851, které znovu upevnily moc panovníka a zrušily většinu výdobytků revoluce.
Rakousko-uherské vyrovnání: české zklamání
Největší zlom ve vztahu mezi českými zeměmi a císařem přinesl rok 1867. V tomto roce totiž došlo k rakousko-uherskému vyrovnání a monarchie vstoupila do doby dualismu. Uhry povýšeny na rovnocennou část monarchie, zatímco Češi stále zůstávali bez odpovídajícího politického postavení. Šlo o krok, který byl vnímán jako doslovný akt zrady. Jejím symbolem se stal akt korunovace v jednom případě, resp. její absence v případě druhém.
František Josef I. se nechal v Budapešti korunovat uherským králem, ale dlouho odkládal podobný krok v českých zemích – korunovace českým králem nikdy neproběhla, což znamenalo největší rozkol mezi českým národem a císařem. Jinými slovy, toto mu Češi nikdy neodpustili. Ačkoliv slíbil korunovaci několikrát, především v letech 1861, 1865 a znovu potom v roce 1871, nikdy ke korunovaci nedošlo. Na císařovu obranu je třeba říct, že k tomu měl i objektivní důvody. Šlo zejména obavy z posílení a nárůstu českého nacionalismu, neboť touha po korunovaci se netýkala celého národa, a František Josef I. se také bál odporu elit německých.
Neutralita nebo ignorance?
Otázkou je, jak jeho „lavírování“ interpretovat. Císař se snažil v maximální míře zachovávat neutralitu mezi jednotlivými národy monarchie, jenže právě tento přístup Čechy dráždil a viděli v něm doklad toho, že se na ně císař dívá spatra a přisuzuje jim ponížené postavení. Češi se těžce smiřovali s ustupováním maďarským nebo německým zájmům.
Navzdory těmto napjatým vztahům udržoval František Josef I. pravidelný kontakt s českými zeměmi skrze oficiální návštěvy. Již roku 1854 podnikl svatební cestu po Čechách a Moravě. Navštívil Plzeň, Prahu, a účastnil se otevření významných staveb jako byl most přes Vltavu roku 1868. Nelze zapomenout ani na fakt, že právě od něj pocházel velmi štědrý dar na stavbu Národního divadla.
Přesto se císařovy návštěvy Českých zemí postupně stávaly více formálními. Známé oslovení „Starej Procházka“, které si v závěru své vlády vysloužil, dobře demonstruje vztah, který k němu Češi měli. Jeho autorita byla ta tam a plnil spíše roli jakéhosi talismanu.
Počáteční očekávání a jistý obdiv se v průběhu let proměnily v rozčarování, kritiku a v rezignaci. Češi si uvědomili, že v monarchii nemají rovnocenné postavení a císař jim opakovaně dával najevo, že jejich ambice nejsou na pořadu dne.
A ponaučení?
František Josef I. byl panovníkem rozpolceným mezi loajalitou k tradici a tlakem moderní doby. Ačkoliv nikdy nebyl korunován českým králem, zůstal klíčovou postavou v moderních českých dějinách. Naděje Čechů ale nenaplnil a jeho vláda proto za sebou v jeho současnících zanechávala jistou pachuť. Ta byla „přehlušena“ první světovou válkou a vznikem samostatného Československa. Přesto si ale z příběhu nenaplněných očekávání můžeme vzít jisté ponaučení: není rozumné vkládat naděje národa do rukou jednotlivce, údajného spasitele, který sám svojí osvíceností zajistí to, co požadujeme. Nestane se to.
