Článek
Revoluční rok 1848 a vznik českých Národních gard
Revoluční rok 1848 se do dějin zapsal jako období nebývalého společenského kvasu, politických změn, a především jako čas zrodu národního uvědomění (a bohužel i nacionalismu). Platí to i pro České země.
Jedním ze symbolů této doby byly také Národní gardy, někdy nazývané Národní stráž. Jejich vznik se pojí s tzv. Svatováclavským sjezdem v březnu 1848. Inspirováni podobnými sbory z jiných částí Evropy dali vlastenci podnět ke vzniku národních dobrovolnických ozbrojených složek, které měly v prvé řadě manifestovat národní cítění a posílit národní uvědomění.
Nelze si ale představovat, že šlo o ozbrojené složky, které vznikly bez souhlasu Vídně. Naopak. Pod tlakem událostí, které vyvrcholily demonstracemi a několika peticemi, mezi nimiž byla i ta pražská, povolil císař Ferdinand I. zřízení národních gard. Stalo se tak 14. března 1848.
Tato zpráva byla v českých zemích, a logicky zejména v Praze jakožto centru národního hnutí, přijata s obrovským nadšením. Viděno očima tehdejších vlastenců, národní gardy představovaly záruku nově nabytých svobod, pojistku proti možnému návratu absolutismu a také uznání ze strany samotného císaře.
Barikády nikoliv pražské ale vídeňské. Povstání zde potlačovaly i Národní gardy z Brna a Olomouce.
Fungování Národních gard
Vlastní fungování Národních gard bylo nicméně nakonec v mnoha ohledech jiné, než jak si tehdejší vlastenci představovali.
Pravdou je, že se gardy formovaly spontánně v mnoha městech a obcích. Z podstaty věci vyplývalo, že i jejich složení bylo více než pestré. V Praze se do jejich řad hlásili studenti, řemeslníci, inteligence nebo bohatší měšťané. Nechyběli ani čeští Němci. Uniformy i výzbroj byly zpočátku pouze improvizované, později sjednocené, vždy ale zdobené stuhami v národních barvách, tedy v bílé a červené.
Tady ale přichází na řadu první velký paradox. Gardisté skládali samozřejmě přísahu. Ptáte se komu? Samozřejmě panovníkovi. V době monarchie logické, ale poněkud v rozporu s revolučními ideály a původní představou.
Této schizofrenní situaci potom odpovídala reakce na červnové povstání v Praze. Oficiální rozkaz zněl jasně: nijak se do střetů povstalců s jednotkami generála Windischkratze nezapojovat a nejlépe se vůbec nescházet. V té době byl velitelem gard Josef František Lobkovic, který v této situaci raději odstoupil.
Je sice pravda, že někteří jednotlivci nebo malé skupiny gardistů se na barikádách objevili, to ale nemělo nic společného s činností Národních gard jako takových, snad jen onu bíločervenou trikoloru na těle. Přesto ale jejich přítomnost na barikádách urychlila konec pražské Národní gardy, byť v jiných městech se gardy udržely o poznání déle.
Mimochodem, když potom vypuklo na podzim povstání ve Vídni, k jeho potlačení byly vyslány i jednotky Národní gardy z Brna a Olomouce. Národní gardy byly následně rozpuštěny po nástupu nového ministra vnitra Alexandera Bacha v roce 1851
Jinými slovy, jeden z prvních pokusů o čistě české ozbrojené oddíly skončil v lepším případě „nemastně-neslaně“, spíše ale fiaskem. I tak se jedná o zajímavou kapitolu našich národních dějin.
