Článek
Hledání nových cest
Hledání tzv. Severovýchodního průjezdu, tedy severní námořní cesty z Evropy do Asie, bylo v 19. století leitmotivem celé řady expedic vypravených snad každou evropskou mocností. Jedna taková plula i pod vlajkou Rakouska-Uherska. Nešlo nicméně o expedici placenou státem, nicméně o podnik soukromý.
Hlavním mecenášem celého podniku byl hrabě Jan Nepomuk Wilczek, moravsko-slezský šlechtic z regionu okolo Frýdku-Místku. Neplatil jej celý, přispěl ale největší částkou a působil jako předseda výboru pro přípravu rakousko-uherské severopolární expedice.
Nejprve v roce 1871 vyplula průzkumná loď, která si měla „osahat terén“ a vyplutí hlavní expedice pak bylo naplánováno na rok 1872. Expedice vyplula v červenci 1872 z norského Tromsø na speciálně upraveném parníku Admirál Tegetthoff. Na palubě byla čtyřiadvacetičlenná posádka, v níž byla zastoupena i slovanská identita. Národnostní mix tvořili Italové, Rakušané, Maďaři a také pět mužů z českých zemí (např. topič Josef Pospíšil z Přerova nebo strojník Ota Kříž z Moravy.
Výpravě veleli dva muži, německý námořní poručík Carl Weyprecht a teplický rodák Julius Payer. Role měli rozděleny tak, že Weyprecht velel lodi na moři, Payer měl na starosti výzkum a mapování pevniny.
Teplický rodák Julius Payer.
V ledové pasti
Expedici ale nepřálo štěstí. Už v srpnu 1872 severně od Nové země loď beznadějně zamrzla v ledovém poli. Místo plánované plavby následovalo více než roční nekontrolovatelné driftování. Posádka čelila krušné polární noci, psychickému i fyzickému vyčerpání, hrozbě rozdrcení lodi ledovými krami i útokům ledních medvědů.
Téměř přesně po roce od doby, kdy loď zamrzla, konkrétně dne 30. srpna 1873 se na polárníky usmálo štěstí. Mlha se rozestoupila a posádka spatřila kontury skalnatých útesů. Tím objevili doposud zcela neznámé souostroví, které na počest svého panovníka pojmenovali Země Františka Josefa.
Julius Payer potom vedl několik výzkumných výprav na saních tažených psy i samotnými muži. V extrémních teplotách hluboko pod bodem mrazu urazili stovky kilometrů, detailně zmapovali neznámé ostrovy a dali geografickým útvarům jména. Ne náhodou nese řada z nich názvy spojené s rakouskou monarchií a také s českými zeměmi. A tak máme v Arktidě Teplický záliv nebo Brněnský mys.
Na jaře 1874 bylo ale jasné, že loď se z ledu nedostane a třetí zimu už námořníci kvůli docházejícím zásobám nemohli přežít. Velitelé Weyprecht a Payer tak učinili radikální rozhodnutí: je třeba loď opustit a pokusit se o návrat do civilizace pěšky a na člunech přes tající ledové kry. Mimochodem, to už nežil Ota Kříž, který zemřel.
Byl to doslova tříměsíční pochod smrti. Muži za sebou v hlubokém sněhu a přes ledové kry tahali těžké čluny. Díky nekompromisní disciplíně, navigátorskému umění obou velitelů a obrovskému štěstí dosáhli však v srpnu 1874 volného moře. U břehů Nové země je potom zachránili ruští rybáři.
Do Vídně se členové výpravy vrátili jako hrdinové, kterým tleskal celý svět. Přestože se výpravě nepodařilo najít Severovýchodní cestu (to dokázal až Švéd Nordenskiöld v letech 1878–1879), objev Země Františka Josefa se i tak zapsal do historie. Protože ale objev učinila soukromá výprava, nově objevené území se nestalo součástí Rakouska-Uherska. Pro nás je to o to zajímavější, že výprava toho měla opravdu hodně českého.
