Článek
Jak to mají Češi s vírou?
Podle sčítání obyvatel z roku 2021 můžeme posoudit, jaký je asi poměr věřících a nevěřících ve společnosti. Ve sčítání se k nějaké víře přihlásilo 23,34 procent obyvatelstva, nevěřících bylo o poznání více, konkrétně 50,27 procenta. Dalších 31,63 procenta lidí pak nechalo tuto otázku nezodpovězenou.
I když může být výsledek této části průzkumu diskutabilní a v detailu i různě interpretovatelný, jeho hlavní sdělení je zřejmé: Češi se prostě ve víře nepřetrhnou. Každá debata na toto téma je ve skutečnosti doslova minovým polem nejrůznějších pojmů a definic. Tomu se budeme chtít v maximální míře vyhnout. Úplně to ale nepůjde.
To, že Češi označí sebe sama za nehlásící se k žádnému náboženství, ještě neznamená, že jsou ateisté. Češi spíše nemají rádi institucionální a organizované církve. O tom svědčí nejlépe široké spektrum naprosto iracionálních věcí, kterým Češi rádi a ochotně uvěří. O tom ale tento text primárně není. Nás zajímá spíše to, proč Češi dlouhodobě odmítají církev v mnohem větším měřítku, než je obvyklé v dalších evropských zemích.
Češi a odmítání církve
V každé společnosti se i v minulosti objevovala část lidí žijící mimo hlavní názorové proudy a ateismus nebo absence víry byly přítomny vždy. Česká společnost je ovlivněna historickou pamětí, v níž je církev většinou na té špatné, protičeské straně. To je ve stručnosti popis toho, proč jsme dnes považováni za „národ neznabohů“.
Je možné říct, že ateisty z nás dělá především naše současné vnímání vlastní historie. Podle historického narativu, který vytvořilo národní obrození a posléze jej přejal jak Tomáš Garrigue Masaryk, tak částečně i komunistický režim, je česká historie vlastně o permanentním boji proti církvi, který má charakter národní.
Nemusíme asi příliš zdůrazňovat pozici Jana Husa a husitství, které František Palacký označil za nejvýznamnější období našich dějin. Masaryk jej potom převzal jako základní prvek pro budování národní identity a komunisté v tom pokračovali.
Husitstvím to ale neskončilo, právě naopak. Habsburská monarchie vždy poukazovala na svoji propojenost s katolickou církví a ve chvíli, kdy se proti ní začalo buditelské hnutí vymezovat, začalo logicky mířit i na církev. Z církve udělalo obrození přímo zásadního nepřítele. Austrokatolicismus získal symbolickou pozici hlavního nepřítele národa.
Je třeba upozornit na to, že jak obrozenci 19. století, tak třeba Masaryk, jsou samozřejmě věřící a v drtivé většině katolíci, byť liberální. Vlastní náboženské přesvědčení bylo ale něco jiného než instituce v podobě katolické církve. Právě tady se zrodil ten základní rozkol, který definuje českou společnost dodnes.
To, co přišlo poté, již tento rozkol jen prohlubovalo. Ať již to byl akcent na liberální hodnoty za první republiky, hrůzy druhé světové války, anebo komunistická propaganda, která v tomto jediném ohledu navázala na první republiku. Komunisté samozřejmě zdůrazňovali jak husitství, tak sociální nerovnost jako aspekt historické společnosti (prakticky v kterémkoliv období). Logicky prostě musel církev označit na „špatné straně historie“. Komunisté navíc vedli nekompromisní boj s katolickou církví i ve své době. Nutno podotknout, že po pádu komunismu, ale mnohdy i před ním, zde byla část společnosti, která sice komunistům nemohla přijít na jméno, ale právě jejich vztah k náboženství kvitovali s povděkem a souhlasem.
Na druhou stranu to byla třeba náboženská pouť na Velehrad v roce 1985, která velmi silně zatřásla stabilní pozici KSČ. Bylo a je ale zřejmé, že česká společnost jako celek je především sekulární a náboženství, pokud už nějaké vnímá, je pro ni spíše jako kulisa někde v povzdálí.
Na dalším ztenčování zájmu o víru už se potom podílely a podílejí standardní sekularizační kroky, které jsou společné celé Evropě. Narozdíl od zemí jako je Polsko nebo Slovensko je ale Česko historicky natolik protikatolické, že se to i dnes projevuje označením „nejateističtější“.
Zdroje informací: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/cesi-narod-ateistu-156934
