Článek
Skutečnost není dehonestace
Hned na začátku je třeba zdůraznit jednu důležitou věc, která by se mohla zdát samozřejmou, bohužel ale takovou není. Pokaždé, když se někde zmíní historická informace, která nabourává černobílou a jednoduchou verzi historie, řada lidí se tím cítí dotčena a uražena. A bude to nepochybně platit i v tomto případě. Realita ale není válečný film z padesátých let.
Je asi ale potřeba explicitně zdůraznit, že nic z toho, co bude napsáno, neznevažuje hrdinství těch, kteří na Dukle bojovali. Naopak, dělá jej ve skutečnosti mnohem větším. A psaní o některých věcech nemusí vždy znamenat jejich negativní hodnocení. Pokud má někdo pocit, že je „ve vyšším zájmu“ lepší některé věci zamlčovat, historie asi není obor pro něj.
Panika jako největší nepřítel každé armády
Tzv. Karpatsko-dukelská operace si kladla za cíl především pomoci Slovenskému národnímu povstání. Realizovat ji měla vojska Rudé armády ve spolupráci s 1. československým armádním sborem. Operace začala 8. září 1944 a plánovaná byla na čtyři až pět dní. Ukončena byla ovšem ve skutečnosti až 28. října, a navíc bez toho, aby splnila cíle, které jí velitelé určili.
Téměř dva měsíce těžkých bojů představovaly to nejhorší, co československá vojska na východní frontě zažila za celou dobu trvání druhé světové války. Nelidské podmínky, zmatek na bojišti a extrémně velké ztrátypředstavovaly pro vojáky i jejich velitele tu nejtěžší možnou zkoušku. Zvláště v prvních dnech se jednotky dostaly přímo do prostoru německé přehradné dělostřelecké palby, byly navíc pod neustálými útoky i dalších německých zbraní.
Heroismus vojáků v těchto podmínkách byl a je nezpochybnitelný. Reálná situace byla ale o poznání složitější než ve válečných filmech. Je naprosto absurdní si myslet, že se za těchto podmínek neobjevila i ohniska paniky, tím spíše, že pro řadu vojáků, zvláště volyňských Čechů, šlo o první bojové nasazení. A protože panika je tou nejhorší věcí, která může jakoukoliv armádu postihnout, odpovídala tomu i reakce velitelů.
Českoslovenští a sovětští vojáci v Karpatech.
Ano, střílelo se do vlastních
Představu velitelů střílejících do vlastních vojáků, kteří utíkají z boje, máme spojenou především s politruky a členy NKVD v Rudé armádě. Málokdo si něco podobného spojuje s československou armádou. Ale ano, na Dukle došlo i na to.
„Brigáda ztratila ten den snad tři sta nebo i více lidí. Mrtví, nezvěstní, ranění. Byli i dezertéři a také takoví, kteří se v rojnici otočili opačným směrem. To je to nejhorší, co se může při útoku stát. Veliteli nezbývá než nejkrutěji zasáhnout. To je válka. Každý z velitelů to potvrdí,“
- Generál Karel Klapálek, legionář, velitel od Tobruku a účastník dukelské bitvy
Pokud mluvíme o střelbě do vlastních řad na Dukle, nejde pro historiky o nijak objevnou informaci, je to samozřejmě známá věc, otevřeně o ní mluvil Karel Klapálek, generál Oldřich Kvapil a mnozí další. Nejde o hledání senzace, jde o to, abychom bitvu na Dukle a v širším smyslu i celou válku chápali v celkovém kontextu. Z vojenského hlediska velitelům pravděpodobně opravdu nic jiného nezbývalo, neměl by se celý útok zhroutit a proměnit v naprostou katastrofu, bylo nutné zasáhnout co nejradikálněji. To platí pro každou armádu. Týkalo se potom mimochodem i těch, kteří sice nebyli zastřeleni při útěku, ale k trestu smrti byli odsouzeni posléze.
Druhou rovinou je samozřejmě lidská katastrofa. Mladí, občas i šestnáctiletí chlapci lhali o svém věku a vstupovali do armády, aby se podíleli na osvobozování vlasti. Po krátkém a nedostatečném výcviku byli vrženi do té nejhorší vřavy, kterou celý sbor za celou válku prožil a v ní zpanikařili. Jen těžko se jim někdo může divit. Za to je potom čekal trest.
Tragédií je, že nelze nikoho obvinit, vojáci panikařili v podmínkách, které si vůbec neumíme představit a velitelé zase dělali to, co museli. Není ale jediný důvod o tom nemluvit, právě naopak.
„Rozhodl jsem se, že bude vykonán trest smrti zastřelením na vojínu Josefu Svítkovi, který byl československým polním soudem v SSSR právoplatně odsouzen k trestu smrti. Vzhledem k naléhavé nutnosti zapůsobit morálně na mužstvo výcvikového praporu, v němž se vyskytlo neobvyklé množství případů zběhnutí, nařizuji, aby poprava byla vykonána v ubytovacím rajonu této jednotky u Sniny, a to 16. ledna 1945 ve 12.00 hod.“
- Generál Ludvík Svoboda, velitel 1. československého sboru v SSSR a pozdější prezident Československé republiky
