Článek
Kdo byl Eduard Pagnacco
Eduard Pagnacco se narodil v roce 1906 ve Vídni jako syn matky českého původu Pauliny Činkové. Jak již ale jeho jméno napovídá, otcem byl Ital. Ve dvacátých letech vystudoval obchodní školu, v roce 1927 však nastoupil k vídeňské policii. Později ale na celou společnost dolehla hospodářská krize a Pagnacco stejně jako mnoho mladých mužů z té doby volil řešení v podobě přihlášky k NSDAP.
Potom ale přišel zákaz strany v Rakousku. Pagnacco však i nadále působil v jejích ilegálních strukturách. V červenci 1934 přišel nezdařený nacistický pokus o puč, který měla na svědomí mimo jiné i velká skupina policistů. Tím se přetrhaly Pagnaccovy vazby v rámci podzemních struktur a on sám navíc ze strachu před odhalením spálil svůj stranický průkaz, stejně jako logicky přestal platit poplatky. To mu posléze ublížilo.
Po anšlusu Rakouska totiž Eduard Pagnacco požádal o uznání svého starého členství v NSDAP. To mu ovšem nebylo přiznáno ani po odvolání, právě kvůli neplacení členských příspěvků. Pagnacco se tak již nikdy znovu nestal členem NSDAP. V roce 1940 byl ale přijat k SS a současně nastoupil ke Gestapu. Za zmínku stojí také sňatek s dívkou z Brna, kde také od podzimu 1939 sloužil na oddělení zabývajícím se bojem s domácím odbojem.
Eduard Pagnacco v Brně
Boj s odbojem sice vyvolává představu klasických gestapáků v kožených kabátech pronásledujících po nocích odbojáře, Eduard Pagnacco ale ve skutečnosti pracoval v odboru, který měl na starosti protiněmecké výroky nebo tiskoviny. Nešlo ve skutečnosti o příliš významný odbor. I tak ale Eduard Pagnacco pomalu stoupal v kariérním žebříčku a u nadřízených si vysloužil poměrně příznivé hodnocení své práce, byť nebyl považován za nijak předurčeného k vyšším cílům.
Pagnacco se podílel třeba na vybírání závadných českých knih ze zabavených sbírek zatčených a zbylé knihy rozesílal po německých knihovnách. V tomto duchu se nesla jeho pracovní činnost, nešlo tedy o žádného akčního hrdinu. Na jeho pracovní pozici jej zastihl i konec války, byť se několikrát podílel na větších akcích brněnského Gestapa, při nichž hrál však vždy spíše vedlejší nebo pomocnou roli.
Konec války a soud
Před blížící se Rudou armádou se Pagnaccovi podařilo uprchnout a vzdát se Američanům. Ti jej však v souladu s dohodami přenechali Sovětům a od nich zamířil do československého vězení, konkrétně do brněnských Kounicových kolejí, kde ještě nedlouho předtím sám vyslýchal zatčené Čechy.
Soud s Eduardem Pagnaccem probíhal v roce 1946 a byl velmi rozporuplný. Na jednu stranu existovalo několik svědectví, která ukazovala na Pagnacca jakožto na původce násilí. Jeden ze zatčených odbojářů z Blanska jej obvinil z mučení při výslechu, jiný zase z toho, že mu Pagnacco vyhrožoval zastřelením.
Současně bylo ale nadprůměrné množství svědectví, která tvrdila pravý opak. Ta popisovala Pagnacca jako korektního a slušného vyšetřovatele, který se k zatčeným choval velmi vstřícně. Objevila se i řada případů, kdy Eduard Pagnacco vyloženě intervenoval ve prospěch zatčených. Toto potvrdil např. advokát Dr. Josef Lochman, jemuž pomohl v případu jeho zatčeného syna nebo profesor Gustav Müller z nemocnice, v níž pracovala i Pagnaccova manželka, přes kterou jej mnozí žádali o jeho pomoc.
Také vězni, kteří byli určeni na odklízení trosek v Pagnaccově domě pobořeném při bombardování v roce 1944 se shodli na tom, že s nimi bylo zacházeno velmi slušně a sám Pagnacco je hostil a následně pozval do hostince. On sám potom tvrdil i to, že pomáhal židovským obyvatelům emigrovat do zahraničí. To se ale vztahuje spíš na předválečné období, kdy šlo o oficiální nacistickou politiku.
Odsouzení a trest
Soud v rozsudku uvedl, že počet svědectví v jeho prospěch je skutečně nadprůměrný, přesto byl ale odsouzen na dvacet let vězení, především v reakci na jeho údajný podíl na násilí páchaném na vězních. Část z této doby strávil i v jáchymovských uranových dolech. Nevztahovala se na něj amnestie Antonína Zápotockého, přesto ale po smrti Klementa Gottwalda a Stalina došlo k určitému mírnému uvolnění poměrů, a navíc po schůzce kancléře Konráda Adenauera se Stalinem začali být propouštění němečtí vězni plošně. Eduard Pagnacco strávil v žaláři asi deset let, poté byl propuštěn a odstěhoval se do Rakouska.
Závěr
Příběh Eduarda Pagnacca ukazuje, jak je občas škatulkování ošemetné. Ani zdaleka nepřipomínal klasického gestapáka tak, jak si jej dnes představujeme. Dost možná v osobním styku dokázal být slušným a pomoci někomu, kdo to potřeboval. Již sama služba v takovéto organizaci a podíl na jejím chodu je ale něco, co nelze pominout a nese proto svoji vinu za zločiny, které zde okupační moc napáchala. Sejmout ji z něj by mohla samozřejmě pouze aktivní snaha o sabotáž úřadu nebo ochota jít za rámec svých pravomocí. To ale v Pagnaccově případě naplněno nebylo.
