Článek
Tvoří se historie
O tom, že žijeme v době, kdy dochází k zásadnímu přenastavení systému mezinárodních vztahů, už asi většina lidí nepochybuje (mezi těmi, kterým to ještě nedošlo jsou však naneštěstí i někteří politici). Nejde o nic menšího než o absolutní změnu mezinárodního pořádku, který vytvořila druhá světová válka.
Je přitom možné, že v budoucnu bude v tomto ohledu jako zcela zásadní událost označen americko-izraelský útok na Írán. Tato válka se dnes, tedy po dvou týdnech, rozhodně nevyvíjí podle představ Donalda Trumpa a události nabírají ostrý spád.
Bez ohledu na to, že Donald Trump po několika dnech s velkou pompou ohlásil, že válka je „prakticky u konce a vyhraná“, nebyla to samozřejmě pravda. Konec války a vítězství je totiž potřeba dobře definovat a teprve podle toho hodnotit. K tomu se ještě dostaneme, podstatné je, že nyní začíná být zřejmé, že důsledky války budou enormní a mohou urychlit rozpad již tak hroutícího se „starého světa“. Je přitom naivní předpokládat, že nás se to nikterak nedotkne.
Donald Trump se členy kabinetu na začátku války s Íránem.
Prohraná, nebo vyhraná válka?
O čem to Donald Trump mluvil, když říkal, že je válka vyhraná? To je lidově řečeno „otázka za milion“. Jednou z nejzásadnějších charakteristik této války je to, že Spojené státy nebyly schopny přesně deklarovat, jaké jsou jejich cíle. Jednou mluvil Donald Trump o zničení jaderného programu, který již ale podle jeho vyjádření z léta neexistoval. Podruhé šlo o změnu režimu. O tom, že někteří armádní velitelé vysvětlovali svým vojákům nutnost zásahu proti Íránu biblickými proroctvími se raději příliš rozepisovat nebudeme a budeme doufat, že to byla opravdu jen jakási anomálie.
Co z toho tedy plyne? Řekněme, že americkým cílem byla a je změna íránského režimu. Ten se ale nezměnil, tak jak lze mluvit o vyhrané válce? Samozřejmě to nejde, a i Donald Trump už snad pochopil, že vůbec nezáleží na počtu zničených letadel, potopených lidí nebo bombardovaných cílů. Podstatné je, zda byl, nebo nebyl naplněn cíl operace. A ten z amerického pohledu naplněn není ani náhodou (trochu jinou kapitolou je izraelský pohled, to je ale na jiné povídání).
I Írán, resp. jeho režim, má samozřejmě své cíle. Jaké? Přežít, udržet se a pokud možno způsobit svým nepřátelům maximální škody. A ruku na srdce, tyto cíle se mu daří naplňovat. Ať se to někomu líbí nebo ne, tuhle válku zatím vyhrává Írán. Škody, které působí ostřelováním okolních zemí a především uzavřením Hormuzského průlivu jsou značné. A teď přichází to nejpodstatnější.
Satelitní snímek Hormuzského průlivu, jednoho z několika míst se zásadním významem pro světovou ekonomiku a naše peněženky.
Donald Trump prosí o pomoc
O tom, že útok na zemi s téměř 93 miliony obyvatel je něco úplně jiného než únos venezuelského prominenta z jeho sídla, americké vojenské špičky dobře věděly. V tomto smyslu také své nadřízené dobře informovaly. Ať už to byl ministr obrany Pete Hegseth nebo přímo Donald Trump, kdo se rozhodl jejich varování ignorovat, nyní sklízí plody této své arogance.
Donald Trump se sám dostal do situace, se kterou si neví rady. A není divu, ona totiž nemá žádné snadné řešení. Režim je v Íránu podle všeho stále pevný, byť se vystřídali jeho představitelé. I když Írán přišel o velkou část svých kapacit pro odpalování balistických raket, k tomu, aby působil škody v celém svém okolí mu stačí drony za pár stovek nebo nižších tisíců dolarů, které může vyrábět prakticky v každé garáži a vypouštět je odkudkoliv. Jak Trump správně řekl, už skoro není co bombardovat. A přesto Írán stále kouše a jeho režim pevně drží. Co teď?
Donald Trump má nicméně mnohem horší problém než to, že se mu nepodařilo svrhnout režim, Tím problémem je Hormuzský průliv, jedno z „úzkých hrdel láhve“ globální ekonomiky. Trumpovo válečné dobrodružství už nyní podstatně zdražilo pohonné hmoty a je jen otázkou času, kdy se zdražení propíše do dalšího zboží.
Samotné Spojené státy nejsou schopné zajistit průjezdnost Hormuzu, a proto nyní žádají ostatní, tedy Evropu i asijské země, aby jim s tím pomohly. Reakce zní ale prakticky unisono: „Ne, tohle není naše válka. Vy jste ji rozpoutali a vy si s ní musíte poradit“.
Evropská unie i NATO zatím přímé zapojení do americko-izraelské války s Íránem odmítají.
Evropa a NATO
Evropské země odmítají zapojení do akcí proti Íránu a není divu. Od Donalda Trumpa a jeho administrativy posloucháme v posledním roce jen urážky, dehonestaci, uvaluje na nás absurdní cla a netají se obecnou antipatií k EU. A jako třešničku na dortu zde máme jeho výhružky o tom, že si vezme Grónsko třeba násilím.
K tomu si připočtěme, že Trump se svými spojenci útok na Írán vůbec nekonzultoval. Proč by mu měl za téhle situace někdo pomáhat? Nejde ale samozřejmě o hospodskou hádku, ať už Evropa udělá cokoliv, bude to mít následky. To je třeba si přiznat.
Donald Trump se obrátil také na NATO a dokonce řekl, že v případě, že NATO nezareaguje, bude to s ním „velmi špatné“. Apel na NATO sice nedává žádný smysl, ale na to jsme u Donalda Trumpa zvyklí. Jde nicméně o jasnou výhružku, že USA se z NATO stáhnou, pokud nedostanou, co chtějí. Tu neslyšíme poprvé, tentokrát jsou ale důvody myslet si, že to přece jen myslí vážněji, než kdy dříve. Neúspěch v Íránu se přímo dotýká toho, co je pro Donalda nejdůležitější na světě, jeho ega. A to je něco, co není schopen překonat. V úterý ráno postoval na sociálních sítích republikánský senátor Lindsey Graham, že ještě nikdy neviděl Donalda Trumpa tak rozzuřeného.
Jak by se tedy měla Evropa, resp. NATO (hodně se to logicky překrývá) počínat? Upřímně řečeno, i když je riziko rozpadu NATO zcela reálné se všemi případnými důsledky, tentokrát lze jen těžko uvažovat o tom, že by evropské země splnily Donaldu Trumpovi to, co žádá. Už toho prostě bylo dost. Do tohoto problému dostal svět Donald Trump svojí naivitou a hloupostí, Evropu uráží a poškozuje celý poslední rok a v neposlední řadě platí, že ani všechny vojenské lodě světa nemohou bezpečnost Hormuzského průlivu zajistit. Na narušení dopravy stačí levné drony, několik jejich operátorů nebo pár motorových člunů. Tohle není o palebné síle.
Řešením by byla pozemní invaze, to je ale dobrodružství, do kterého se proti tak velké zemi jako je Írán neodváží ani Donald Trump. Takže ano, možná jsme zase o krok blíže rozpadu NATO, které zajišťovalo naši bezpečnost. Co s tím? Pro Českou republiku je nyní zásadní navyšovat svoje obranné kapacity a pevně je integrovat do všech evropských struktur, které vznikají a vznikat budou.
V učebnicích dějepisu bude jednou roku 2026 věnována celá dlouhá kapitola. Jak dopadne ještě nevíme, je ale třeba připravit se na nejhorší.
Zdroje informací: https://www.bbc.com/news/live/cx2lr40g17kt
