Článek
Mobilizace
Když se řekne mobilizace, většině lidí se dnes vybaví především ta, kterou v roce 1938 reagovalo Československo na napětí mezi ním a nacistickým Německem. Češi ale zažili mobilizaci i o 24 let dříve, byť byla realizována pod jinou vlajkou.
Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku dne 28. července 1914, již o dva dny dříve ale začalo mobilizovat. V první fázi se jednalo o částečnou mobilizaci osmi sborů rakouské armády, dne 31. července se pak mobilizace změnila na všeobecnou. Je třeba také říci, že mobilizace probíhala v celé monarchii podle stejných pravidel a vyhlášek. Jedinou výjimku představovala Halič.
Jinými slovy, mobilizace začala probíhat i v Praze a na území celého Českého království. V době bez televize či internetu byla mobilizační vyhláška šířena v podobě plakátů a samozřejmě také v tisku. Vyhláška stanovila, že ročníky 1882-1892 jsou přiděleny k armádě a ročníky 1872-1881 k domobraně. Muži se podle toho měli hlásit buď u územně příslušného doplňovacího velitelství nebo u zeměbranného doplňovacího velitelství.
Tolik k oficiální vyhlášce, jak ale probíhala mobilizace ve skutečnosti? Jak to bylo s českým nadšením nebo naopak nechutí nastoupit k útvarům? Realitě neodpovídá ani jedno z toho.
O mobilizaci se lidé dozvídali z tisku a z plakátů
Vztah Čechů k mobilizaci
Je třeba si uvědomit, že mobilizace probíhala v prvních dnech pro válku se Srbskem. Občané monarchie, Čechy nevyjímaje, jí vnímali spíše jako trestnou výpravu, která má dát Srbům za vyučenou za vraždu následníka trůnu a jeho manželky. Atentát v Čechách obecně schvalován nebyl, koneckonců Žofie Chotková byla česká šlechtična. Neexistovalo zde zatím ani žádné hnutí odporu proti Rakousku-Uhersku. Čeští muži tak mobilizovali v zásadě hladce a až na ojedinělé excesy bez problémů, které by stály za řeč.
Nálada v Čechách se změnila ve chvíli, kdy se k Rakousku připojilo Německo. Ne snad u Čechů, u českých Němců ale ano. Ti začali v tu chvíli chápat válku jako válku německou a mobilizovali s vyloženým nadšením, především pak z toho, že do boje půjdou po boku podle nich neporazitelné armády císaře Viléma. Organizovány byly oslavné průvody k německému vyslanectví a dalším institucím. Opět se jich ale účastnili především čeští Němci. Noviny sice reportovali i o tom, jak Češi demonstrují podporu válce a spojenectví s Německem stejně tak, šlo ale spíše o zinscenované divadlo než o obecnou realitu.
Mobilizace domobrany v Praze
U Čechů německé nadšení chybělo, na druhou stranu ale čeští muži plnili svoji povinnost tak, jak od nich jejich vláda očekávala. Slavná švejkovská scéna z jeho cesty do války za volání legendárního „Na Bělehrad“ se ale v Praze opravdu neudála. Je třeba také říct, že ve chvíli, kdy začalo být jasné, že válčit se bude i proti Rusku, muži už byli u svých útvarů a neměli už možnost přemýšlet o tom, do jaké míry to jejich pohled na válku mění či nemění.
Český místodržitel kníže František Thun tak mohl do Vídně reportovat:
„Jak je Vaší Excelenci známo, mobilizace proběhla v celé zemi způsobem hodným uznání, což mne nepřekvapilo, nálada všeho obyvatelstva byla bezvadná, a jenom v jednotlivých případech došlo k antipatriotickým projevům, které byly potrestány. Odcházející vojáci nadšeně uposlechli výzvy…“
1) Češi a „válečné nadšení“ na prahu Velké války
2) První světová válka v životě Pražanů
