Článek
Gustáv Husák jako symbol normalizace
Lidé, kteří mají na Gustáva Husáka přímé vzpomínky, si jej vybavují většinou jako československého prezidenta z let 1975–1989 a generálního tajemníka ÚV KSČ, kterým byl v letech 1969–1987. Jinými slovy, šlo o nejvýraznější osobnost doby ohraničené srpnovou invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a sametovou revolucí v listopadu 1989. Tuto dobu označujeme jako normalizaci, a i přes jakousi nostalgii, která se v poslední době bohužel objevuje (a pro kterou mají psychologové i jméno: vzpomínkový optimismus), šlo o dobu nesvobodnou a veskrze negativní.
Pokud ale mluvíme o Gustávu Husákovi jako o lídrovi a vůdci Československa v tomto období, mluvíme o člověku, který musel být dostatečně tvrdý a současně dostatečně oportunistický. Kde ale tyto vlastnosti Gustáv Husák získal nebo alespoň vybrousil? Jistě v komunistickém vězení, kde strávil léta 1954 až 1960. Ještě předtím jej ale formovala jeho válečná zkušenost.Druhá světová válka zasáhla do jeho života dramaticky. A stejně jako v pozdějším období, i během ní bylo jeho chování z dnešního pohledu velmi kontroverzní.
Gustáv Husák za druhé světové války
Gustáv Husák, pozdější prezident Československa a symbol normalizační éry, se na jevišti dějin poprvé projevil jako výrazná postava slovenského odboje během druhé světové války. Na počátku války byl Husák mladým právníkem a politickým aktivistou s neskrývanými sympatiemi ke komunistickému hnutí. Po vzniku Tisova Slovenského štátu v roce 1939 se okamžitě zapojil do odboje proti režimu, který byl úzce spjat s nacistickým Německem.
Do ilegální činnosti se zapojil zcela samozřejmě v souladu s komunistickou ideologií. I jej samozřejmě na krátkou dobu znejistělo uzavření sovětsko-německého spojenectví, ale i v tomto období se věnoval organizaci ilegální Komunistické strany Slovenska. Gustáv Husák se poté věnoval činnosti v podobě distribuce letáků i zajišťování komunikace mezi různými odbojovými skupinami. Projevila se jeho velmi dobrá organizační schopnost i umění jednat s různými názorovými skupinami.
Současně si ale Husák sám nastavoval určité hranice, pro některé spolupracovníky byl příliš opatrný. Když například odmítl podepsat prohlášení podpory pro české studenty po 17. listopadu 1939, vysloužil si tím kritiku Júlia Ďuriše, pozdějšího člena vlád od roku 1945 až do roku 1963 (z toho 10 let jako ministr financí). Ten měl od té doby k Husákovi velmi rezervovaný vztah. Pro mnoho z jeho spolustraníků byl Husák oportunistou. Setkáváme se zde tedy s označením, které je Husákovi připisováno poměrně často.
Jako známý komunista byl v listopadu 1940 zatčen a několik týdnů strávil v internačním táboře a ve vězení. Gustáv Husák musel podepsat slib, že se nebude nadále účastnit veřejného života. Husák slib dodržoval a s odbojovou činností skončil. Vrátil se k ní až v zimě 1942, kdy bitva u Stalingradu ukázala, že karta se na bojišti definitivně obrací. To již měl Husák za sebou druhé zatčení, opět kvůli jeho činnosti v roce 1940.
Za zmínku stojí i událost ze září 1941, kdy byl Husák členem skupiny komunistů, kteří měli možnost navštívit Sovětský svaz, konkrétně dnešní Ukrajinu, v té době samozřejmě okupovanou Německem. Hlavním cílem bylo „vytlouct jim z hlavy“ sympatie k SSSR. Husák se tohoto zájezdu ale pravděpodobně neúčastnil tak úplně dobrovolně a v případě odmítnutí by mu hrozila perzekuce.
Roky 1943 a 1944 pak představovaly vrchol Husákovy odbojové činnosti. V této době se stal jedním z hlavních iniciátorů spolupráce mezi komunistickým odbojem a dalšími proudy slovenského protifašistického hnutí. Zde se opět projevila jeho schopnost překlenovat v jednání názorové rozdíly.
Významně se také podílel na přípravě Slovenského národního povstání, které propuklo v srpnu 1944. Husák se aktivně zapojil do politického a organizačního vedení povstání, přičemž jeho role byla především politická – šlo mu o sjednocení rozdrobeného odboje a vytvoření základů pro poválečný politický systém. Po porážce povstání se musel Husák spolu s ostatními vedoucími představiteli povstání stáhnout do hor. V Nízkých Tatrách se pohyboval ve skupině třeba s Rudolfem Slánským nebo Janem Švermou, který v horách zemřel. Tvrdé podmínky málem stály život i Gustáva Husáka. I on padl vyčerpáním a nebýt pomoci ostatních, neměl by nejmenší šanci přežít. Často se o době po porážce povstání mluví jako o době, kdy Husákova skupina vedla partyzánský boj, pravda je taková, že její členové museli bojovat o holý život s přírodou a drsnou zimou. Na boj s Němci nebylo příliš pomyšlení. To ovšem nijak neumenšuje extrémní náročnost situace. Právě toto období mu mimochodem vyneslo i Československý válečný kříž 1939-1945.
Dne 21. prosince 1944 se Husák a ostatní přeživší z jeho skupiny dočkali osvobození Rudou armádou ve vesnici Dolné Žemberovce. Další Husákovy osudy jsou již jiný příběh. Jednu věc související s dobou druhé světové války je ale nutné zmínit.
Husák a připojení Slovenska k SSSR
V průběhu druhé světové války se na Slovensku několikrát objevila snaha řídit politickou činnost tak, aby směřovala k připojení Slovenska nebo dokonce celého Československa k Sovětskému svazu. Program Komunistické strany Slovenska z 1. května 1941 se dokonce jmenoval „Za sovětské Slovensko“. Husák nepopíral, že tuto myšlenku jako komunista sdílel. V roce 1944 byl pak vypracován dokument, na kterém se podílel i přímo Husák. V něm bylo mimo jiné i následující:
„Prečo máme hladať spásu v Benešovi keď osvedčený recept je u Stalina. Nik nečaká oslobodenie od Čechov väčšina ho vidí hmatatene od Rusov. Chceme byť súčiastkou ZSSR. Keby bola daná možnosť hlasovaním roz hodnúť kde chcú Slováci štátoprávne patriť aspoň 70 % hlasovalo by za pripojenie k ZSSR snáď 20 % za novú ČSR, zbytok je v strachu zmätený.“
Je to zajímavé i pro to, že Stalin asi nikdy o skutečném připojení československého území k SSSR neuvažoval, a po podpisu smlouvy o přátelství z roku 1943 už vůbec ne. Nebylo to třeba, Československo už bylo k Sovětskému svazu připoutáno jinak. Je tak otázkou, proč tento dokument vlastně vznikl. Ať už je ale odpověď jakákoliv, nic to nemění na tom, že budoucí prezident Československa se zcela otevřeně vyjadřoval v tom smyslu, že by se bez něj vlastně klidně obešel.
