Článek
Vražda Otýlie Vranské
V sobotu 2. září 1933 učinili pracovníci železnic na nádraží v Bratislavě hrůzný objev. V kufru, který zůstal v rychlíku z Prahy byla uříznutá ženská hlava a obě nohy. Velmi podobné to bylo v Košicích, kde byl tentýž den nalezen kufr s ženským trupem a rukama.
Oba vlaky vyjely z Prahy, jeden z Masarykova nádraží, druhý z nádraží Wilsonova. Bylo proto zřejmé, že pátrání bude třeba začít právě v Praze. Vedení vyšetřování se ujal sám policejní rada Josef Vaňásek, který se stal později předlohou postavy legendárního rady Vacátka. Dokazovalo to, jak velkou pozornost policie případu věnuje. Není divu, neboť informace o případu se objevily v novinách a veřejnost o něj měla obrovský zájem.
Ohledání ostatků ukázalo, že na levé straně trupu bylo sedm bodných ran, ukázalo se několik ran do hlavy a podříznuté hrdlo. Policie ostatky identifikovala a oběť měla najednou jméno. Jednalo se o 22letou Otýlii Vranskou narozenou v roce 1911 na Slovensku. Zajímavé je, že Vranská nebyla pro policii neznámou. Jednalo se o prostitutku, která kvůli tomu byla v roce 1931 policií zadržena.
Tehdejší kriminalisté měli několik podezřelých, avšak vraha nebo vrahy se jim usvědčit nepodařilo. Policisté se k případu v průběhu následujícího století mnohokrát vraceli, nikdy ale k žádnému průlomu nedošlo. To se změnilo ve chvíli, kdy se tým badatelů z Muzea Policie České republiky doplněný o zkušené kriminalisty, genetika či historiky, celých deset let případu věnoval s dosud nevídanou podrobností. Závěrečná zpráva sice konstatuje, že přímý a nezvratný důkaz se nalézt nepodařilo, přesto by nyní již mohl putovat k soudu a řetězec důkazů nepřímých jasně ukazuje na dva pachatele, respektive pachatele a pachatelku.
Další artefakty z kufru, které jsou dnes vystaveny v Muzeu Policie ČR
Poslední den Otýlie Vranské
Badatelé prošli veškeré možné i nemožné záznamy, protokoly z ohledání i výslechové protokoly. Stejně tak se zajímali o pohyb Pražské hromadné dopravy v daném období a na pomoc si vzali i materiál pocházející přímo z kufru, kde byly ostatky Vranské objeveny. Konkrétně šlo o vlasy, které tam byly objeveny.
V roce 1933 samozřejmě nic jako analýza DNA neexistovalo a tehdejším kriminalistům proto vlasy moc nepomohly. Badatelé předpokládali, že právě test DNA z těchto vlasů by mohl na pachatele jednoznačně ukázat. To se však nakonec nestalo. Ale popořadě.
Otýlie Vranská byla tedy mladá slovenská dívka, která do Prahy původně přijela za sestrou s cílem najít si práci. Brzy ale dospěla k názoru, že prostituce bude výrazně jednodušší. Pohybovala se většinou v okolí Václavského náměstí a velmi často mohla být viděna s vojáky.
Večer 31. srpna 1933 odešla ze svého nájmu jako obvykle do víru velkoměsta. Své bytné oznámila, že má domluvenou schůzku s vojákem, který si jí prý vezme. Různí svědci vypověděli, že v průběhu večera ji viděli v několika nočních podnicích, většinou tančit s různými muži. Se zábavou podle všeho skončila až po půlnoci a v té době už se do svého podnájmu vrátit nemohla. Bytná, které Vranská dlužila za nájem, jí jasně řekla, ať se ani neopovažuje, budit jí po půlnoci. Vranská se tak rozhodla vyrazit do Nuslí, do bytu svého přítele Josefa Pěkného.
Je třeba říct, že Josef Pěkný byl v hledáčku policie již těsně po vraždě. Několikrát byl vyslýchán, ale policisté neshledali důvod myslet si, že právě on by mohl být vrahem.
Vraťme se nyní do noci na 1. září 1933. Vranská zazvonila u Pěkného a našla jej ve společnosti další prostitutky Antonie Koklesové. Obě ženy se znaly, a dokonce ještě týž večer spolu všichni tři mluvili v restauraci U Kupců. V bytě Pěkného velmi pravděpodobně došlo k hádce. Ta podle všeho skončila tak, že Pěkný Vranskou podřízl svojí šavlí a poté jí ještě zasadil zmíněných sedm ran. Tělo potom oba rozčtvrtili, vložili do kufrů a nějakým způsobem odeslali vlakem na Slovensko.
Vyšetřování tehdy a teď
Nabízí se samozřejmě otázka, proč celkový obrázek osudné noci dala dohromady až policie v 21. století, a nikoliv ta prvorepubliková. Důvodů je hned několik. Začít můžeme u osoby Josefa Pěkného. Jednalo se o velmi váženou osobnost, o legionáře a účastníka bitvy u Zborova. Ve 30. letech byl také poměrně vysoce postaveným jakožto vrchní účetní v kasárnách. Je zřejmé, že žárlivá scéna dvou prostitutek v jeho bytě, pokud by se dostala na veřejnost, by jeho postavení rozhodně neprospěla. Na druhou stranu je ale také možné, že k němu tehdejší policie přistupovala jako k válečnému hrdinovi s určitým respektem.
Dnešní badatelé také uvádějí, že výslechové metody ve 30. letech byly oproti těm dnešním přece jen na nižší úrovni. Pěkný a Koklesová vypovídali první den trochu jinak než ten druhý, kdy už měli možnost se domluvit. V dnešní době by to vedlo k dalším a dalším výslechům vedených se zaměřením na tyto nesrovnalosti.
Tehdejší policisté udělali určitou chybu také ve chvíli, kdy kvůli rozčtvrcení těla předpokládali u pachatele určité anatomické znalosti. Nenapadlo je přitom, že veterán krutých bojů první světové války by byl něčeho takového schopen stejně tak.
Co je ale nejdůležitější a co dalo dnešním kriminalistům zásadní výhodu, je fakt, že vypracovány byly dvě pitevní zprávy. Tu první sepsal profesor Hájek a jasně uváděla, že Vranská byla podříznuta někým, kdo stál za ní, a jako možné vražedné zbraně uvedl Hájek sekáček na maso nebo vojenskou šavli.
Tuto zprávu dnešní kriminalisté získali. Jejich předchůdci jí ale k dispozici neměli. Těm se z nějakého důvodu dostala do rukou zpráva druhá, která šavli nezmiňuje a jako hlavní příčinu úmrtí označuje rány do hlavy. Jedná se přitom o informaci zcela zásadní. Nejen, že Josef Pěkný šavli samozřejmě měl, jako každý voják v té době prošel navíc výcvikem, který zahrnoval i nácvik podříznutí protivníka. Během krvavých bojů si potom techniku dost možná vyzkoušel v praxi.
Závěr
Nepřímé důkazy tedy ukazují na Pěkného a Koklesovou. Profesionální podříznutí ukazuje na to, že vrahem byl přímo Pěkný. Role Koklesové je v tuto chvíli neznámá a není jasné, zda se na vraždě přímo podílela, nebo byla jen jejím svědkem.
Nyní zbývá osvětlit ještě zmíněnou roli vlasů v kufru. Badatelé předpokládali, že pokud se jim podaří získat srovnávací vzorek některého z potomků prostitutky Koklesové, se kterou měla Vranská pravděpodobně fyzickou potyčku, najdou shodu. To se ale nestalo. Kriminalisté našli skutečně vnučku Koklesové, která jim vzorek své DNA ochotně poskytla, shoda ale nalezena nebyla. Vlasy mohly být samozřejmě v kufru již předtím a vůbec nemusí s případem souviset. Přímý důkaz, který si od testu DNA kriminalisté slibovali, tedy k dispozici nemáme. Určitá nejistota tak stále přetrvává a asi i přetrvávat bude.
