Článek
Co je ETAREA?
V odpovědi na tuto otázku je v první řadě třeba říct, že ETAREA nebyla jen fantaskní vizí bez reálné možnosti realizace. Byla to naopak zcela vážně míněná ambice československé architektury šedesátých let, která představovala víru ve vědu, techniku a „nového člověka“. Současně šlo o projekt, který měl naplnit komunistickou budoucnost. V tomto případě to ale výjimečně nepíšeme v čistě pejorativním smyslu. Utopistické ideály se v tomto případě totiž výjimečně staly inspirací pro projekt, který si pozornost zaslouží. Stejně tak ale nemohou chybět ani pochybnosti o tom, jak by takový projekt vlastně ve skutečnosti fungoval. Koneckonců, projekt a jeho neslavný konec vlastně skutečně představují zrcadlo své doby.
ETAREA byla tedy urbanistickým projektem architekta Gorazda Čelechovského, který měl pojmout 135 000 obyvatel a stát se pro ně dokonalým bydlením. Čelechovského inspirovala publikace „Civilizace na rozcestí“ od filozofa Radovana Richty z roku 1960, která tvrdila, že lidstvo vstupuje do období vědeckotechnické revoluce a socialistická společnost musí vědu a techniku využít nejen k produkci, ale především k rozvoji člověka. Na této tezi potom Čelechovský svůj projet postavil. Z jeho pohledu šlo o způsob, jak se vyhnout tomu, co bylo možné vidět na západě, tedy vzniku satelitních nocleháren bez života.
Jak měla ETAREA vypadat?
Městečko ETAREA mělo stát asi dvacet kilometrů jižně od Prahy. Půdorys celého sídla připomínal jakýsi osm kilometrů dlouhý a lehce zakřivený hřeben, na jehož hlavní ose se střídaly dopravní a technologické uzly, zatímco na obě strany se rozvíjely jednotlivé obytné čtvrti, každá pro přibližně deset tisíc obyvatel.
ETAREA kombinovala typy bydlení, které v tehdejším Československu téměř neexistovaly: terasové domy, polozděné jednotky, zahradní byty i nízkou zástavbu navrženou tak, aby průměrná výška budov nepřekračovala čtyři patra. To mělo umožnit snadný kontakt s přírodou, zahradničení, kutilství i bohatý společenský život.
Nejradikálnější část projektu se ale týkala jeho technologické části. Nelze jí totiž nesrovnávat s dnešními koncepty „Smart Cities“. Architekt Čelechovský a inženýr Miroslav Šlezinger navrhli systém podzemních pneumatických potrubních tras, které měly automaticky doručovat potraviny i další zboží, a naopak svážet odpad. Každá čtvrť měla vlastní plně automatizované distribuční centrum, kde „lidská práce bude omezena jen na dohled a kontrolu“. Počítače měly řídit zásoby, optimalizovat rozvoz, sledovat odchylky na trhu a prognózovat budoucí poptávku.
Neslavný konec a pohled přes propast času
V roce 1967 vzbudil československý projekt na montrealské výstavě velký zájem. O rok později ale přišel srpen 1968. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy se reformní vlna zastavila (zdaleka to neplatilo jen pro architekturu) a velké experimenty se staly politicky nežádoucí. Projekt byl tiše odložen a sedmdesátá léta přinesla namísto něj klasické Jižní Město tak, jak jej známe.
Není ale tak úplně na místě chápat celou situaci jako zrušení „skvělého nadčasového projektu“ a jeho nahrazení „ošklivým panelákovým sídlištěm“. Architektonicky samozřejmě ETAREA významně překonávala klasická uniformní sídliště. Měla ale i svoji druhou stránku. ETAREA totiž ve skutečnosti představovala zásadní myšlenkový rozpor a svým způsobem „trpěla schizofrenií“. Na jednu stranu vyzdvihovala individualitu člověka, kterou chtěla podporovat a rozvíjet, současně jí ale plánovala algoritmizovat a uzavřít do klece centrálního plánování. Lze se domnívat, že tento rozpor by i v případě realizace projektu nutně „vyplaval na povrch“ a vše by nakonec fungovalo úplně jinak, než jak tvůrci předpokládali.
Zdroje informací: https://journal.eahn.org/article/id/7567/
